NOVÉ PÍSNĚ.
Spí ještě temné síly hluboko v prsou mých, já cítím jejich vření za nocí bezesných. Já písní lásky vřelou chtěl srdce dobývat, na která v bouři žití chlad jinovatky pad’, a hledal ty, jimž srdce se v lásce stejně chví, jimž v bílé žáry vášně stín padá zoufalství! Jsem lovec snivých duší a v bouřích kráčím sám, na cestu řekou Věčna mně úzký stačí prám... Však jiné ještě písně mou rozezvučí hruď, ó Ty, jež teprv přijdeš, ty smělé písně vzbuď! Ať zpívám krásu žití a v soumrak pozdních cest ať tvrdým ohněm svítí mně na sta zářných hvězd! 7

CESTY K POZNÁNÍ.
Jsem jediná vlna v nesmírném moři, jež bouří a hučí od věků, ta jiskra, jež ve mně myslí a tvoří, je každému dána člověku! Jdu z neznámé dálky v neznámé kraje a lásky jsem poznal bludný jed, mne políbil vítr, pod kterým taje na mlčících horách věčný led. A viděl jsem život... V šíleném víru vždy za klamem přišly naděje, já nepoznal shnilé zátoky míru, mne dál hnaly dravé peřeje... Mně dávali štěstí... tak malé štěstí, jak má je pták v kleci zavřený, však touha má chtěla výše se vznésti a zapustit v horách kořeny... Co nejdál chci vrhnout pochodeň světla a zírati v plamen zjevení, ať duše má, která v prachu se hnětla, u pramenů žití zkamení! – Jsem jediná vlna v nesmírném moři, jež poznala odlesk zlatých hvězd, když v mrazivých dálkách za noci hoří a berou se tichem věčných cest... 8

PŮLNOČNÍ VĚTRY.
Půlnoční větry bijí zas s přívaly deště do oken, vzpomínek dávných mrtvý hlas jak by se lámal větrů v sten... Jako by celá minulost hnala se ke mně naposled, okny se díval bledý host, jehož už na vždy umlk’ ret, jak by mně líčil mládí sen, sluneční volal z hrobu svit, z pohárů lásky, dané v plen, v hodinách pozdních přišel pít... Na vždycky s bohem! Jiný kraj svítá dnes na mém obzoru, z něho má rozkvést nový ráj, celý les bílých praporů! Hnízdo mé láskou vystláno, milenka sladká čeká již, čelo jí bude zlíbáno, noci až závoj klesne níž... [9]

NÁBŘEŽÍ.
Zelené koruny akátů města hluk diskretně tlumí, tišinou večera fontána pod štíhlým pomníkem šumí... Na stráni Petřínské vytrysklo několik rozžatých světel, vůně mdlá dýchá sem z daleka, jak čerstvě sečený jetel. Podzimní vítr se opírá do stromů ztopených v snění... Rozteskněn srdce se tážu dnes, proč i v něm všecko se mění... 10

POSLÁNÍ.
Nezbylo hněvu ani lásky, cizí nejsme však sobě, mrazivé jasno mezi námi svítit musí i v hrobě! Ústa se brání mluvit všedně, v očích čteme si posud, vzpomínkou co je dnes jen vlahou, kterou zadupal osud... V záhonech Tvého žití kvetou ještě krvavé růže, ruka Tvá bílá jednu z nich mně ještě podati může... 11

JABLOŇ.
Květy se obalíš na jaře, bílými, vonnými květy, přineseš do srdcí umdlených na novo k životu vzněty! Neznámé milence uvidíš, kterým plá ve zraku mládí, přijdou si povědět z večera, věčně že mají se rádi. Vzpomínám na tebe, jabloni, ve chvíli tichého snění, v srdci mém po letech bloudění klidu až doposud není! Ve starém řečišti bývá tak, z jara ho naplní příval... A já bych daleko zpátky šel, na tvoje květy se díval... 12

VZPOMÍNKA.
Co zbylo trpkého mezi námi, dávno je větrem rozváto, se steskem po mládí dozníváš mi, života mého sonáto! Chladnějším okem se na vše dívám, u srdce při tom mrazí však, nebylo lépe, když v nejistotách nade mnou visel těžký mrak? Nebylo lépe, když stiskem ruky krev se mi varem bouřila, když jsem lží bláhovou sebe těšil, že jsi mně celá patřila! 13

JSEM STARÝ KOUZELNÍK...
Jsem starý kouzelník, jenž zmládnul Tvojí krví a Tobě na počest teď vznáším pohár prvý! Jsem ve snách spící dům, kol něhož den už chvátá a žití pochodní jde bušit v těžká vrata. Jsem hvězda, hasnoucí v propastech všehomíra, k níž světlo doletíc po tisícletích zmírá. Jsem opuštěná sluj, v níž čistý pramen zurčí, a balvan mramoru, jenž čeká ruky tvůrčí, a snad též vyhnanec, o kterém báje praví, že vínek královský mu vsazen na skráň hlavy, by jednom po roce byl svržen zase s trůnu a s vratkou lodičkou byl svěřen moře lůnu... 14

OTCOVSTVÍ.
Zimní noc. Jen vítr pláče nábřežím, kde mrtvo jest, v mléčný svit lamp elektrických chvěje se třpyt zlatých hvězd. Z okna hledím dolů k řece, jež tu hučí od věků, zpívá velký hymnus žití, naděj dává člověku... V noci oné temné hlasy čekal jsem, až doletí, z hlubin věčna, zvěstující děcka mého početí... 15

HŘMĚNÍ V DÁLKÁCH.
K půlnoci někdy, vítr když sténá, v ulicích kroky umlknou, přes jezy řeky, ztopené v mlhách, vlny se více nehrnou, z hluboka, temně zahřmí to v dálce, tišinou mrtvou duní hrom, kotouče prachu zdvihnou se z ulic, v křeči se zachví každý strom... V srdci tak někdy po letech klidu, ve kterých život líně tek’, palčivá bolest náhle se vzbudí, zabouří z hlubin starý vztek, prameny, které zapadly v písku, hovoří sladkou ozvěnou pro jednu lásku, pro jednu vášeň dávno a dávno pohřbenou... 16

VEČER.
Byl letní večer... Z lázeňského domu se tichem vznášel rytmus valčíků, svítilny plály korunami stromů, nad jezem hasnul tlukot slavíků... Tu soumrakem se vážná píseň lila jak ze smutku a touhy utkána, tak zadumčivě do duše se vpila ta melodie snivá z Schumanna. A zmlklo vše, i stromů jemné chvění, když pianistka bledá dohrála, a sladkou píseň, plnou zapomnění, v nejhlubší kouty duše rozvála... 17

VZKŘÍŠENÍ.
Po dlouhých letech prudké opojení mně náhle stouplo s krví do hlavy, já cítil v srdci sladké zamrazení, když zrak se dotknul tvojí postavy. Jak svěží jarní vzduch by vál mně v tváře, já dýchal zase volně, z hluboka, a v duši mé se zrcadlila záře, jež napadala tobě do oka. A věřím znova, věřím ve vzkříšení, jen ruce tvé je mohou přinésti, ač víc než popel srdce moje není, kde chudý květ jen může rozkvésti. A kdybys mně jen osvítila dráhu, jíž ku předu se žití kolotá, já věčnosti se v tobě dotknul práhu a to mně stačí po čas života! 18

FATUM.
My nesejdem se nikdy v žití, sám osud tomu chtěl, daleko naše hvězdy svítí jak mléčné dráhy běl... A navždy bude nevyřčeno, čím hořel kdys můj ret, cizího muže cizí ženo, já neutrh’ tvůj květ! Když listí zvolna opadává, mou duší bloudí žal, tak náměsíčník v noci vstává, ač nikdo nevolal... ... Jde za tím, co jen v duši zraje, co v tomto světě zemřelo, v nesmírném tichu v spící kraje pro políbení na čelo... 19

POZDNÍ LÉTO.
V zahradu předměstskou večer už pad’, pozdní kde rozkvetly růže, čelo mé hořící ovanul chlad, v plášť jsem se zahalil úže. Vedle za vysokou zahradní zdí zmatené slyšet je hlasy, plachá tam dívčina jistě se rdí, smělý hoch líbá jí vlasy. Poslední dny léta ku lásce zvou, slunce se počíná nížit, šťasten, kdo s kořistí shledal se svou, mládí se musí teď vyžít... V dálce se rýsuje bělavý zjev, ve stromech ukrytý zpola, do ticha vpíjí se vášnivý zpěv... Tak jenom k lásce se volá!... 20

SVĚTLO V DUŠI.
Z těch, které přišly loupit klid mé duše, pro něž mé srdce bilo prudčeji, ty usmíváš se na mne v tiché tuše a rozžehuješ novou naději! Tvůj bílý zjev mne ve snách doprovází, a vůně, ze tvých šatů vlající, co mezi nás je nastaveno hrází, vše smeteno buď dravou bystřicí! Jen věděti, že na protějším břehu své touhy najdu sladkou ozvěnu, a za své lásky mlčelivou něhu ve tvojich loktech vezmu odměnu... Pojď za mnou, kam nás temný osud volá, mou duši mrazí smutek podzimní, když na stromech se větev černá holá, mně navrať kouzlo lásky intimní. 21

NÁVŠTĚVA.
Setmělo se, setmělo, mou hlavou něco šumělo jak lehkých křídel vlání, den jarní venku umíral, já všecka okna zotvíral a klesal v zadumání... Lehce jako noci dech, jenž dřímá růže v poupatech, stín splynul k mému stolu, pak zajiskřil se v temnotách a na mé horké čelo sáh’, jímž přešlo tolik bolu... Noc už padla do ulic, žár plane z bludných zřítelnic, jež host můj upřel na mne, ach tyto oči dobře znám, v nich lásky přelud dříme sám a mládí snění klamné! 22

JUS PRIMAE NOCTIS.
Poháry dávno dozněly, v přípitcích které řinčely, zamženy jsou tvoje oči, noc přišla s tvrdým právem svým, rozluč se se svým panenstvím, muž s tebou v ložnici vkročí. Za tebou dveří padne tíž, ženou se ráno probudíš nového žití v den prvý, v červnové noci plno hvězd, nesmírné ticho kolem jest, polibky třísní se krví... Na čelo moje padá stín, jak bych se díval do hlubin, ve kterých smrt jenom číhá, od lože mého prchá sen, pod okna tvoje musím ven, bludné kde světlo se míhá... 23

ŽIVOT.
Zas jeden ztracený den, kde nebylo světla ni záře, zmizel jak tíživý sen a utonul v šedivé páře... Já bych teď na hory šel, kde zvony tak jásavě znějí, stopy tvé hledat bych chtěl, kde hrdličky v lesích se smějí... Cyklamen květy bych snes’ od křišťálných, dumavých tůní, aby se naplnil dnes můj pokoj zas dalekou vůní! 24

ZPÍVAJÍCÍ PLAMENY.
V bouřné noci červencové rychlík se mnou ve tmách hřměl, z poslední své dovolené do Prahy jsem odjížděl. Na sametu kleslou hlavu v oblak halil cigar dým, poddal jsem se přemítání, snům a cílům vzdáleným. Ještě jednou táhly duší lány sluncem zalité, stinné lesy, tiché meze, domy v zeleň ukryté, z paměti jsem vyvolával světlých šatů lehký šum, měkkou kadeř dívčích vlasů, sladkou jako opium... A s tou hlavou, plnou snění, výbojný a rozmarný, vracel jsem se ztichlým městem do své staré kavárny. 25 Nad svou kávou usednul jsem, poslední už noční host, venku šuměl tichý příval, tesklivý jak minulost... Plynové jsem slyšel náhle kolem zpívat plameny, píseň, kterou zná jen město, život ve zdech zavřený. Zpívaly mně o radostech, jež má počítací stroj, člověk, který v šedém prachu o život svůj vede boj, o massách, jež do továren sociální honí řád, mezi žitím, mezi smrtí, o kus chleba jen se rvát, o dvorech, kam nepřichází slunce ani v poledne, kde líc dívčí, oheň v zraku pohasne a pobledne, – o těch, kdož jsou odcizeni Zemi, sluncem prohřáté, do které se navracejí stíny mrtvé, vyssáté... Dlouho ještě zpívaly mně plynové ty plameny, až si ke mně přisednula, svítíc svými rameny, 26 bludná kráska s cigaretou, s úsměvem, zda dovolím... Duše města vítala mne lásky jedem opojným!... Takto upír v noci vstávávstává, myslím v prudkém pohnutí, horkou krev když vystřebává, chladí ránu perutí... 27

MIRAMONTI.
Bílý zámku v zeleném sametu lesů, pyšně shlížíš v údolí kvetoucích sadů, k rudým střechám hôtelů světových lázní, – pohádko sněžná! Která bledá princezna bloudí v tvých síních, zírá z oken k tišinám lesnatých strání, stíhá zrakem znaveným bujný ten život, proudící v thermách? Jdeme v tichém vzrušení, nevěsto moje, žlutý písek sype se pod kroky stezkou, z dálky zní sem akkordy cikánských písní, tesknících láskou. Na verandě cizinci u stolů sedí, v pestré směsi jazyků hlučně se baví, dámy v plaidech smějí se, srkají kávu, hedvábím šustí. Dozrává zde společnost starého řádu, zlaté mušky ve vodách hnijících svítí, zatím s hor co s kosami blíží se ženci, hotovi k Dílu! 28

RUSKO.
Na širé Rusi zas hřímá, řečištěm dravý jde proud, na sterých hranicích dýmá spálených okovů troud! Poroby bledne už kletba, volněji dýchá kol zem, nová že vychází setba, rovnost jež přináší všem. Krví však zalitou rýhu dosud je na tvářích zřít, staletých útisků tíhu najednou nestřese lid. Zaseté osení zraje, pomalu čistí se vzduch, s paprsky příštího máje v práci se zaleskne pluh! 29

SVATBA LESA.
Jeli jsme za Přimdu k hranicím lesními cestami z jara, staleté jedle nám kynuly, v údolích třásla se pára. Mlhy se valily od hradu, loupežných rytířů hnízda, vítr kde zčernalým cimbuřím za nocí podzimních hvízdá. Lovecký zámek se vyhoupl před zraky našimi náhle, tišinou lesů se rozléhal štěkot psů honicích táhle. Stáli jsme u cíle. S návrší do dálky těkaly zraky, kde lesy ve chmurné zeleni kupí se kolem jak mraky. Ve mžiku zdvihla se vichřice s kotouči zlatého prachu, zadula do štíhlých modřínů, ztopených v jiskřivém nachu. Svatební píseň to slyšel jsem, lesů jež zazněla z hloubi, dle ritu věčného přírody šumavské hvozdy se snoubí. 30

ZIMNÍ JITRA.
Tak daleko za mnou leží již ty školácké cesty v zimní čas, když na smrčí padla sněhu tíž a v červáncích ranních měsíc has’. Mně pod nohou chrupal lesklý sníh a vítr mne bodal do tváří, já v sypkých se brouzdal závějích a čekal, až den se rozzáří. A modravý obrys dálných hor se rudými barvil plameny, kam dohlédnout moh’ jsem za obzor, vše drahými plálo kameny. A život můj ležel přede mnou, jak zavátý větrem bílý lán, kde osud řeč šeptal tajemnou, list žití byl ještě nepopsán... To mrazivé jitro vidím dnes tak před sebou živě planout zas, mne zahnaly bouře v Dantův les, však nesvítá nikde lásky jas! 31

VÍNO MLÁDÍ.
Stříbrné břízy na kraji lesa mízou se na jaře plní, v zátopě světla zelené lány polibky větru se vlní. Ve starých barvách všecko tu jásá, stejná zní z dubiny píseň, proč jenom v srdci, v neklidném srdci dávná se probouzí tíseň... To víno mládí právo má svoje, opojně zašumí hlavou, v životě jednou, žel jenom jednou cestou nás provede smavou! Jako bys měla, milenko moje, leknínem vykvésti z tůně, jak by mne měla po letech opít vlasů tvých hedvábných vůně... Nikdo však nejde! Vzpomínka bledá, mládí jak víno jsme pili, průvodcem je mi šumícím hájem, v dálce je přízrak tvůj bílý... 32

A. H.
Na pouchovském hřbitově v koutě samovrahů pochovali s tělem tvým práci tvou i snahu, před časem jsi složil zbraň, na rtech pohrdání, nad tvým rovem poprvé jarní květ se sklání. Vlny, které odchod tvůj prudce zvířil kdysi, ztišeny jsou, tělo tvé s hlínou se už mísí, s těžkou hlínou, jejíž val slunce neprorazí, jež ve věčné temnotě tiché spáče mrazí. Lovec marných nadějí, které klamou duši, často myslím na tebe, jehož nevyruší ani láska, ani žal, není lépe tobě na hřbitově vesnickém, samovrahů v hrobě? 33

CHOR.
Tma před námi, tma za námi, my pustými jdem cestami, sta rodů přešlo jako stín před námi země do hlubin! Krev trysklá z hlavy Abela jak rudá jiskra z popela, až dosud dráždí vůní svou a vede ruku zločinnou. Na březích dlíme jezera, jež hloubkou vábí z večera, zkad nevrací se nikdo zpět, kdo věčnosti šel trhat květ... Ó, hudbo mládímládí, zaznívej aa, slunceslunce, vlídným svitem hřej, ať aspoň sladká přítomnost nám ze tmy do tmy staví most! 34

VIDĚNÍ.
Zdupané pláně za mnou leží, v dálce se tyčí přízrak věží. Rovinou širou mraky plují, z propastí Věčna vichry dují... Jak by teď hvězda padla na zem, v duši mé teskné svítá rázem, čís ruka teplá sahá ke mně, rozžehá světlo, zhaslé v temně... 35

OČI.
Jen duši tvou chtěl bych si vzít, jež očima tvýma se dívá, a pak zase svou cestou jít, jež ve smutnou nížinu splývá... Snad rety tvé žhavé jsou dost a k polibkům rády se nahnou... Já z jiného světa jsem host, jen po duši ruce mé prahnou! A všecko, co dosud jsem žil, je najednou nicotnou tříští, když z hlubin tvé duše jsem pil, mně lásky se zjevilo Příští! 36

CHVÍLE ODDECHU.
Nad skupinou zahrad a svítících střech stanul jsem na vrchu táhlém, mne ovanul tesklivý podzimu dech, když kráčel jsem po poli zpráhlém. A v údolí Berounky svatý byl klid ve slavný okamžik zrání, tak znaveně zazářil sluneční svit, jak stařec, jenž umřít se brání. Já na tvoje polibky vzpomínal v tom, které jak broskve teď sládnou, a jimiž se obalil života strom před zimou tak dlouhou a chladnou... A květů jsem vzpomínal, bílých jak sníh, pučících v zahradách mládí, co kouzla je na věky ztraceno v nich, my oba je mívali rádi... Teď chladnější vítr když začíná vát, ruce se shledaly naše... Nech v srdci už blouznivé naděje spát, na dobrou noc líbám tě plaše... 37

NAPOLEON.
Bílá maska Bonaparta chladně zírá na můj stůl, na rtech tvrdé pohrdání, polobůh a světák půl. Slávy démon plá mu z očí, klenutým se čelem chví, jako zpěněnému oři, který hnal se k vítězství. Často myslím, jaká kořist srdcem tvojím hnula víc, zda prolité krve proudy či jen úsměv krasavic... Vzdorný reku zašlé doby, unavený slávou svou, co víc bolí, trůny ztratit, či se loučit s milenkou? 38

RACKOVÉ.
Bílými křídly mávají z výše, z daleka slyšet jejich křik, pozdravy nesou ze vzdušné říše, sraženi v jeden pevný šik. Podjarní večer sklání se k zemi, touha se chvěje v poupatech, západ už hýří barvami všemi, v zemi se ozval temný vzdech... Od moře, které tříští se v skály, v příboji vln a bílých pěn, jak by už smělé Naděje vály, tušením vzduch je naplněn... V plachty je chytám bloudící lodi, které se říká život můj, v bažinách mělkých loď má se brodí, ostřeji, jarní vichře, duj! 39

DEFINICE ŽIVOTA.
Rychle se stravuje plamen, jenž mezi věčnostmi hoří, neznámo, na kterém místě světélko utone v moři! Všecky ty plameny jednou, ve kterých tají se žití, uhasnou v popelu šedém, v mlčící propast se sřítí... Všecky ty pohledy sladké, duší dvou tajemné chvění odejdou, tak jako poutník v země, z nichž návratu není! Nevím, proč Marnosti píseň právě dnes duši mou drásá, vzduch je tak zázračně měkký, v sadech už ptačí zpěv jásá, a ve tvých blankytných očích celé se otvírá nebe... Nevím, proč Marnosti píseň právě dnes duši mou zebe... 40

NÁVRAT.
Zčeřené hladině klid se zvolna vrací, vášnivý protest můj umlk’ bez echa, srdce se probíjí k tiché resignaci, v pravý čas laciná přišla útěcha. Marné jsou vzdory a marná láska moje, po letech přichází do mé duše klid, zklamáním skončily všecky horké boje, nepenthes dlouhými doušky umím pít. Proč jsi se vrátila, fantom duše bílý, s úsměvem, ve kterém nebes dřímá jas, vtělení života, plná mládí, síly, zráním je unaven žití mého klas! Sněženko bledá, zda volá tebe osud na moje úhory z mrtvé dálky zpět? Duší mou daleké touhy šumí posud, v poledním úpalu voní mně tvůj květ... 41

JISKŘENÍ V DÁLKÁCH.
Za říjnových večerů nevlídných, když stíny se valily po polích, mne jiskření světel táhlo k sobě, jež nad městem v dálkách planulo, já samotář na vsi žil v té době, kde žití mé v klidu vadnulo. Teď každého večera v lidstva proud bych mohl se ve městě uvrhnout, mně záplava světla v oči bije, když výkladní skříně září vstříc, můj život se vzbudil z lethargie, já starým už snílkem nejsem víc! Však v duši mou vkrádá se nový cit, zas chtěl bych se na venku probudit, mně dívá se ve snů starých přízipřízi, kde bouřlivě život kolotá, mně dívá se ve snů starých přízípřízi zas hlubokým okem Samota! 42

OBRAZ.
Říjnové večery hlásí se tiše, smutek jich v duši mou padá, slunce už odešlo v daleké říše, v samotách utichla lada. Pasačky u ohně zpívají ještě, za tmy se vracejí domů, pomalu šelestí krůpěje deště v aleji tesknících stromů... 43

ULTIMA THULE.
To není už láska, jen modravý sen, jenž lehce mne políbil v čelo, jak střemchy když rozkvetou v májový den, mé srdce zas písněmi znělo... Proč nepřišla’s tenkráte, dokud byl čas, kdy krásu žen s láskou jsem chápal, když k hostinám lásky mě volával hlas a mládí se rozžehal zápal! Tvé kroky jdou tiše, ty jiný máš cíl, v tvém srdci se naděje tísní, kde jiný by s láskou tě doprovodil, já se smutnou klopýtám písní... 44

LÍTOST.
Lítost jak šedivá sestra u mých se schoulila dveří, čekala, jako když někdo tisíckrát oklamán věří... Daleko za lesy, v horách ve slunci třpytí se stráně, žádný žal nekruší srdce, neklade stíny na skráně... Pohádko o štěstí lidském, zakletém v čarovné říše! Ruce mé po tobě sáhly, ty jsi však odlétlo výše! A já zas v mlhách se topím, z dálky jen světlo sem padá, lítost mne na prahu vítá: Do smrti chci tě mít ráda! 45

CHVÍLE PŘECHODŮ.
Úplňková zimní noci, vichr povstal v klínu tvém, vlažný vítr zavál prudce stříbrných mlh předivem! Jako by měl všecko smésti, stará pouta roztřískat, vítr bouří spícím městem, nábřežím ho slyším lkát. To jsou chvíle, v kterých touha marně v prsou burácí, přechodů ty chvíle těžké, při nichž srdce krvácí, kdy je nutno staré cíle dravým vichrům dáti v plen, aby v duši moh’ se zrodit nové lásky slunný den! 46

HLAS.
Na dně mé duše tulácké spí touhy pod těžkou vrstvou starých návyků, však někdy přece přeruší sen dlouhý a vrátí se jak písně slavíku. V té svaté chvíli okovy se lámou, já bych šel v dálky, čistou touhou zpit, a v krajinu zas navrátil se známou, po cestách pustých slunce hledal svit! Hledal bych, hledal, co se nenavrátí, co pohřbeno je sněhu v závěji, mé srdce může zítra dále spáti i s ukřižovanou svou nadějí... A je mi, jak by roztávaly ledy, a do dálky mne volal měkký hlas, se sliby, že se sejdem naposledy, že dlouhá leta zastavil se čas... 47

JARO NA VYŠEHRADĚ.
Praha mně u nohou leží, sta světel kolem se kmitá, daleko za mosty, ve tmách, kreslí se kontury Víta... Povozy hrčí a duní, výkřiky nesou se nocí, pode mnou bije se život v nárazech bídy a moci... Jarní sem zalétá vítr, vlažný a zázračně měkký, k staletým, zčernalým hradbám stoupá šum tesknící řeky. V klenutých loggiích hasnou milenců tlumená slova, věky se dívají tiše, láska jak vykvetá znova. V prsou mých touha zas roste, bez mezí, břehů a hrází, do staré, zpuchřelé stavby ohnivé pochodně hází... 48 Chtěl bych žít životem silným, jak mně to srdce jen velí, na bludné života lodi prapor svůj rozvinout smělý, nebýt jen osudu stínem, který se v propastech tají, ke slunci zdvihám své ruce, nejsladší plody kde zrají! 49

NADŠENÍ.
Můj mrtvý druhu, ve dne spíš, jen za nocí mne probouzíš, tvé oči planou ohněm mládí, když vítr v stromech šelestí, je pravda, my se měli rádi, a doufali jsme ve štěstí... A zatím minul mnohý rok, tvůj sotva slyším lehký krok, když dotkneš se mých žhavých skrání, já zřím, co život nesplnil, tvá postava se ke mně sklání, bys plaše jen mne políbil... Čas letí k předu... Mnohý sen se rozplynul jak úsměv žen, a srdce jen tím více bolí, že’s dotknul se ho, velký Mág, pak postavil’s je v život holý jak vypleněný sarkofág! 50

VÍNO.
V tobě je žhavé slunce léta zakleto v každé krůpěji, při sladké míse giardinetta píseň k tvé chvále zapěji. V ohnivém hrobě žal můj mizí, rád vidím pohár jiskrou plát, v zapomenutí hebkou přízi minulost smutnou zapadat... Podej mi ústa granátová, poháre, ohněm jiskřící, po smrti mám-li žíti znova, révou chci být ve vinici! 53

JARO 1907.
Jaro je zde, můj maličký, koupím ti nové králíčky, za zimy padlo mnoho uší, slepá jsou tvoje zvířata, půjdeš si s bonnou, jak se sluší, venku už raší poupata! Vezmeš si šaty blankytné, slunce až teplé zasvitne, budeš se koupat v lázni světla, vlahý vzduch vane s nábřeží, kde která z květin v parku zkvetla, mysli si, že ti náleží! Není ti přáno, jako mně, zrodit se v staré myslivně, poslouchat, kterak z jara šumí pohádkou lesní prameny, zde jara krásu město tlumí, krunýř je na všem kamenný... Zavýskej od plic, hochu náš, života jaro v sobě máš, naber si hodně chuti k žití, zákony pro tě neplatí, policajt jenom zrakem svítí, nemůže tě však sebrati! 54

UKOLÉBAVKA.
Můj zlatý synku, usni přec, mám dosti tvého řvaní, jak přišel’s v moji domácnost, byl konec všemu spaní! Své tety plníš obdivem, že růžové máš líce, já závidím ti upřímně tvé jak měch silné plíce. Když byl jsem starým mládencem, já hříšné psával básně, teď na kolenou ptám se tě, kdy zavřeš svoje dásně? Snad máš být cudným tenorem a přijdeš mezi bohy, jimž pneumatika přináší den každý psaní stohy! Já dám ti hejno králíků a řehtaček sta k tomu, jen prchni někam na poušť s tím a nevracej se domů! Když nad kočárkem dumám tvým, já cítím v očích vláhu, že jedináčkem zůstat chceš, mně zpíváš pro výstrahu! 55

PRVNÍ VÝLET.
Děda náš jednou gumáčka vzal a na výlet s chůvou jsme jeli, po cestě jsem si u táty spal, my zasednem hravě vůz celý. Na kraji lesa hájovna jest, na řetěze ohař tam štěká, ve žlutém písku může se lézt a tráva tam vyrůstá měkká. K svačině nám hned prostřeli stůl, až v ústech se slévaly slinky, mně dali jenom koláčku půl a na čisté složili plínky. Na tátu velkou dostal jsem zlost, ba skoro mně bylo až k pláči, pak chtějí na mně, abych jim rost, což půlka mně koláče stačí? Mladosti léta utečou hned, tak málo se pro dorost dělá, až přijdou školy, kantorský jed mne beztoho otráví zcela! 56

PODZIMNÍ JITRO.
Mlhy se valí s Petřína, obzor je utopen v mléce, intimně hřeje peřina, nelze už koupat se v řece. Manželka se mnou hovoří o tom, co k obědu strojí, v posteli kluk náš táboří, k tuhému chystá se boji. Najednou vzlétnou polštáře, ložnice rykem se plní, táta se chytá za tváře, podlaha mírně se vlní... Divoce kluk náš burácí, trhliny na stropě rostou, šlapeme řády domácí po ránu idyllou prostou... 57

MĚSÍČEK.
„Dívej se, táto, měsíček svítí!“ – synek mě z večera volá, v očích se hochu kosatce třpytí, odbýti nedá se zhola. Objevil včera na nebi lunu, zlatem se lesknoucí jasně, kdo ti dal, kluku, básnickou strunu v srdíčko malé tak časně? Počkej, až poznáš lásky jed sladký, měsíc tě pozdraví zase, až tě tak pošlou od námluv zpátky v dalekém, budoucím čase! Až budeš bloudit ztichlými sady sám a sám s bolestí v duši, měsíc tě bude provázet všady, jak se na milence sluší! Špatnými budeš skřípati zuby, násilně sevřeš své pěsti, synku můj, láska duši jen hubí, táta v ní ztratil své štěstí... 58

JARNÍ MOTIV.
Podvečer jarní v měsíci březnu... Svítilny planou v ulicích, výkladní skříně ztápí se v jase, na korse zvoní dívčí smích. Táhnu se zvolna k večeři domů, v duši mé dálná hudba zní, taková měkká nálada jarní kozáky staré poblázní. Daleko ženy, ještě dál tchyně, dívkám zřím směle do očí, srdce ať při tom, pensista starý, ostřejším tempem poskočí! Hlavička rusá s fialek vůní kmitla se těsně vedle mne, bože, jak sladko nořiti zraky v hlubiny duše tajemné! Mohu-li doufat, paprsek touhy na kyprou půdu zapad v ní? Pozor, teď mluví ke svojí družce: „Ten kouká jako návladní!“ 59

CHOTOVINSKÝ KOSTEL.
Po letech desíti jedu tu zas, skalami vlak duní k předu, jarního slunce mě provází jas, vzpomínky z paměti předu... Podivno! Srdce mi bušilo tak, jako když milenec čeká, ve známém kraji když bloudil můj zrak, mlha ho zalila měkká... Ano, tam pověstná „Špásovna“ jest, lesík, jenž zmohutněl z křoví, koho as láká teď tichem svých cest, kdo mně to po letech poví? Z bílého kostela děti teď jdou, v očích jim směje se mládí, snad už to haluze těch dětí jsou, které jsme mívali rádi! Mně je tak líto těch ztracených chvil, které se nevrátí zpátky, z pohárů lásky kde lačně jsem pil, zadními vracel se vrátky... 60

WALZERTRAUM.
Kalhotky bílé z atlasu, jako krev červené fraky zlatem se blýskají s jeviště, s čela mi shánějí mraky. Sedím jak páni poslanci po tuhé sněmovní práci, z orchestru prší už valčíky, refrén se s potleskem vrací. To je ta Vídeň valčíků, lásky a mazlení plná, také mne schvátila v náručí rozkoší prohřátá vlna! Já bych jel nyní na souper, v hodinu vrátil se ranní, horší než Don Juan, omylem sved’ církví mně oddanou paní... 61

ZÁMECKÉ MĚLNICKÉ.
Čárný moku, jiskru v oku rozněcuješ básníku, doušek prvý hřeje v krvi jako slunce v rovníku. Smutek mizí, šťáva ryzí když zasvitne v poháru, zde u zřídla rostou křídla i starému soumaru! 62

V ADMONTĚ PRŠÍ...
V Admontě prší druhý den, v mlhách jsou ztopeny hory, ani pes nejde v dešti ven, s počasím těžké jsou spory. Od rána sedím v klášteře, vinné kde sklepy se tají, piju ve zbožné důvěře, takhle se musí pít v ráji! Mniši jsou dobře dužnění, to snad ta knihovna dělá, co dává duši nadšení, bičem je na hříšná těla. Ať prší třebas čtrnáct dní, aspoň se osvěží tráva, až se na horách rozední, v mlhách zas bude má hlava. Kdyby tak přišlo dělení, země se rozpadla v střepy, mnichům bych nechal modlení, sám bych si vzal jejich sklepy! 63

PONTEBBA.
Prejzové střechy vesele svítí, v albergu sedím u vína, z Chianti šťávu dobře je píti, italská zem tu začíná. Parucchieri záclonou žlutou skrývají krveprolití, také znám jejich zábavu krutou, dal jsem se u nich holiti! Chianti svítí, Chianti hoří, sklepník ho oknem nosí sem, země se točí, země se boří, cizím že jsem tu občanem... Hostinský dumá, jak by mě natáh’, až budu měnit dvoulíry, drabanty malé, kluky mám v patách, krejcary berou bez míry. Italská vláda měla by špehům založit vinnou nadaci, málo kdo odtud k rakouským břehům střízliv se večer navrací. S mlhami v hlavě těžko se dají pevnostní plány okreslit, přímky se oku křivými zdají, za jednu věž jsou čtyři zřít! 64

LIST DO NORIMBERKA.
V hradebním příkopě fialky voní, kos hvízdá písničky ve křoví, vzpomínka v duši mé z daleka voní, větřík ji kolébá májový. Na jedno děvčátko s tvářinkou hladkou vzpomínám v lyrickém záchvatu, mluvila němčinou měkkou a sladkou, o jaké nezdá se Tagblattu. Blízko mne v divadle měla své místo, očima házela divoce, srdce mé nebývá na jaře jisto, nejsladší cizí je ovoce! Opona spadla. Já zdvihl se taky, dojem byl v duši mé úchvatný, ještě mně jedenkrát vzplanuly zraky, neznámá čekala u šatny... O marné lásce teď péro mé píše, dobře, že tichým jsem básníkem, do města, kde ona žije a dýše, půl dne se musí jet rychlíkem... 65

VZPOMÍNKA Z BLEDU.
Na břehu bledského jezera starý pán chodívá z večera, vlastně tam chodí celý den, k básnění stále naladěn. V kapsách má epiky studnice, modernu proklíná velice, arabsko-čínské pověsti stačí mu zcela ku štěstí. Krajan když z dáli sem zavítá, zláká ho na místa zakrytá, vytáhne z kapsy papíry, které se mění v upíry. Mne také postihl stejný los, k starému pánu mě uved’ kdos, jak se teď pozdě domnívám, zbaviti chtěl se básní sám! Každé prý přání se vyplní, když zvonek z ostrova libě zní... Já si vždy přál, by vzal ho ďas, on zatím večer básnil zas! 66

BAJKA.
Několik oslů v zahradě páslo se časného jitra, chválili sebe na vzájem, jaká jsou zvířata chytrá. Dobře je žíti za plotem, bodláčí žvýkati z rána, otrokář když spí pod stromem, možno je dělat i pána! Z doubravy jelen běžel kol, hlavu nes’ na hrdé šíji, vyprávěl oslům, v mýtině krásné že laně teď říjí. Sladkými slovy vábil je lásky a svobody posel, nejstarší z oslů řek’ mu však: Příteli, jaký jsi osel! 67 OBSAH.
I. SOTTO VOCE.
Nové písně7 Cesty k poznání8 Půlnoční větry9 Nábřeží10 Poslání11 Jabloň12 Vzpomínka13 Jsem starý kouzelníkkouzelník...14 Otcovství15 Hřmění v dálkách16 Večer17 Fatum19 Pozdní léto20 Světlo v duši21 Návštěva22 Jus primae noctis23 Život24 Zpívající plameny25 Miramonti28 Rusko29 Svatba lesa30 Zimní jitra31 Víno mládí32 A. H.33 Chor34 Vidění35 Oči36 Chvíle oddechu37 Napoleon38 Rackové39 [69] Definice života40 Návrat41 Jiskření v dálkách42 Obraz43 Ultima Thule44 Lítost45 Chvíle přechodů46 Hlas47 Jaro na Vyšehradě48 Nadšení50
II. CAPRICCIOSO.
Víno53 Jaro 190754 Ukolébavka55 První výlet56 Podzimní jitro57 Měsíček58 Jarní motiv59 Chotovinský kostel60 Walzertraum61 Zámecké Mělnické62 V Admontě pršíprší...63 Pontebba64 List do Norimberka65 Vzpomínka z Bledu66 Bajka67
E: lp; 2005 [70]