CHVÍLE ODDECHU.
Nad skupinou zahrad a svítících střech
stanul jsem na vrchu táhlém,
mne ovanul tesklivý podzimu dech,
když kráčel jsem po poli zpráhlém.
A v údolí Berounky svatý byl klid
ve slavný okamžik zrání,
tak znaveně zazářil sluneční svit,
jak stařec, jenž umřít se brání.
Já na tvoje polibky vzpomínal v tom,
které jak broskve teď sládnou,
a jimiž se obalil života strom
před zimou tak dlouhou a chladnou...
A květů jsem vzpomínal, bílých jak sníh,
pučících v zahradách mládí,
co kouzla je na věky ztraceno v nich,
my oba je mívali rádi...
Teď chladnější vítr když začíná vát,
ruce se shledaly naše...
Nech v srdci už blouznivé naděje spát,
na dobrou noc líbám tě plaše...
37