Ironické sloky.
Do zahrad vítr studený svál listy poslední
se stromů mechem porostlých... Kraj zvolna umírá.
Než půjdeš spáti, srdce, k slunci pohledni,
jak každým krokem sesláblejší k západu se ubírá.
A rychle jeho pocel pij (on, kterak dobrý je!),
než tichá milenka a nikdy neunavená,
noc dlouhá, těžkým závojem tě přikryje,
než shasne červánků láva plamenná.
Pohleď: sen horký s babím letem odletěl
k svým bratřím divokým do krajů tropických.
Je tichý háj, kde hymnus pyšný zněl
v tikotu hnízd, v ševelu křídel mladických.
Má svůdnost hurisky a sílu obrovu
noc, která číhá na všech stranách za večera stinného.
Podvedla slunce, zabila. Na jeho sedí na rovu.
Zlekané srdce, neprchej! Jí neujde nic živého!
A dobře uděláš, své vzdory rázem zlomíš-li
a poddáš-li se té, jež milostnou je a vražedně tak opojnou.
O hvězdách nedumej, proč, jiskřivé dnes nevyšly.
Běž spáti odevzdaně s nějakou myšlenkou pokojnou!
22