List živému.
Dnes ani trochu lesy v řeči neustaly, strom každý ve větru se třás’. Opřen o šedou hradbu skály, nevímnevím, jak přišlo to, snad větry divně vály, vás neznaje, jsem uslyšel váš hlas. Snad proto jen, že vašich písní slova, teplá jak lesů nekonečné hovory, dala mně znavenému zanícení nová, slyšel jsem vás, když alej jasanová mluvila ke mně v šumu obory. Snad proto též, že lesy milované, když verše vaše říkal jsem jim v záhybech všech cest, se pyšnily být vámi opěvané: teď písní vašich ozvěna z nich vane, vzpomínka léta v záři zimních hvězd. A lesy mé by jistě zažárlily, kdyby tak zvěděly, že je jste neopěval, že básně psal jste pro jiné... A mně by stěží odpustily, že verše mé tak němé pro ně byly, kraj celý na mne by se hněval. 7 Ne pro sebe, však pro své lesy, se přiznám i já k trošce závisti. Však rád vám děkuji, skryt v horách kdesi, za teplá slova pro stromy a řeky, skalní tesy, i pro dny, které s podzimem nám padly do listí... 8

S květy.
Tak někdy pýchou znavené nás ukonejší sen lethargický. A když pak nás vzbudí zas’ slunce zářivé, jsme ještě znavenější a vidíme, že jdeme žitím pokorni a chudi. Milenci nocí jiskřivých a chladných jiter, hvězd kouzlem těšíme svou duši. V bolesti, skryté žárlivě ve hloubi niter, jak němí jdem’ a pro soucitná slova hluši. Ke stéblu stéblo zvolna přikládati, toť práce naše v neúrodných polích. V jho jedno se zvířetem spiati se živly bojujem’ a padáme v těch bojích. A když k nám země krásou jara promluvila, tu čistou její nádheru svým zjevem bojíme se poskvrniti. Zamilováni do svého marného a pokorného díla, chcem’ sebe samy v bílé květy proměniti. Kořeny svoje zapustit chcem’ na jezerním břehu, kde možno teplo paprsků pít širokými listy, jak rozkoš přijímati ranní rosy něhu a s vůní země smísit dech svůj lehounký a čistý, 9 v přívalu deště tělo svoje vykoupati, ať všechny zvábí motýle a vůní svou je zmámí, do hlubin zrcadla se zticha pousmáti a závodit v své kráse se hvězdami. Pak kdysi, květy bílé v suchém listí zahyneme, až na kraj padne těžká ruka zimy. Nebudem’ myslet’ s úzkostí, zda z jara zas’ se rozvineme. S květy jsme žili, i umírati chceme věrně s nimi. 10

Bludný hospodář.
I odešel jsem zvolna ze zahrady. Nač květy čekati, když zvadla ratolest. Kdo sebe oklamal, ten cizí nebojí se zrady. Však tíhu klamu vlastního jak snést? Jsou ruce moje slabé, mdlé či líné, však jisto je, že ničeho mi nevytvořily. Na jakékoli dílo sáhnou, rozpadá se, hyne. Snad jsou jen k tomu, aby bořily. Na poli milovaném pro mne úrody už není. Jak dlouho musí zůstati zas’ pustým úhorem? Namísto vzrůstu pyšného jen hořkých trav zde tlení, pro setbu náhody to nános bičovaný vichorem. A cesty známé v šeru se mi tratí, kraj přátelský se tmí jak cizí záhada. Kdo odešel, se ke mně věrně nenavrátí. Sám v noci půjdu položit svou hlavu na lada. Kde bludný hospodář, tam všechno bloudí, i vůně svadlých růží v síni setmělé. Noc vzdechy tajemné a zvuky lstivé loudí. Do ní se nezamiluji, do krásy prchavé a domnělé. 11 Kde jindy věděl, teď můj duch jen hádá. Zapomněl jsem i píseň včera zpívanou. Kus po kuse mi dům můj starý padá nad hlavou, lety poznamenanou. 12

Duhami zahrá svit.
V jásotu jara země probuzená voní jak rozpálené tělo mladé ženy. Nad loukou rozkvetlou se srny kloní. Tráva je svůdná: usedám si do ní, a do potoka hledím na hru bílé pěny. Ty moje srdce, ztvrdni jako skála! Viď, nehrají to jiskrami mé slzy, to rosa večerní už v trávu napadala. Žežulka kuká, jakoby se smála, i já se budu možná smáti brzy. Pojďte mne do samoty navštíviti, mé hvězdy, zádumčivé panny! Duhami zahrá svit váš ve studánkách žití, až budu dlouhým douškem píti, a na nivách svých sbírat drobty manny. 13

Pustý mys.
Mé touhy raněné v kraj mrtvých zabloudily po cestě z mlhy utkané. Na suché květy, jež se nerozvily, mně jako mimochodem slza ukane. Přátelské heslo v horách zavolané bez odpovědi umlkne, když myšlenek mých stádo roztoulané si k meditacím poklekne. A hlava v dlaně položená jak požárem se rozhoří. Kdes v dálce milovaná žena s cizinci pluje po moři. Cizinci sladkých slov a zraků i s mořem mohou zraditi. – Chceš se mi na utichlém vraku mrtva a bez úsměvu vrátiti? A hlava v dlaních bolí, bolí. Bol šeptá tiše, ironický těšitel. Jak bouře chvílemi se rozhlaholí náraz vln o daleký archipel. 14

U lesní studánky.
Milujícího oka pohled laskavý, výmluvný svými jiskrami a přece bolně němý, z tvé hloubky zasvitne a vždy mne zastaví hra jeho ve slunci, hra barevnými nadějemi. Jdu k tobě v neklidu... Hle: síla života, jež na křižovatkách mne opustila, se na tvých vlnkách kolébá a mihotá. Klekám, bych vypil ji, jak lesní zvěř ji pila. Na měkkém mechu nohy, ruce v ostrém rákosí, svá ústa, žízní vyprahlá, na tvoji krásu vložím. Rty moje rozpukané tebe o sladkosti neprosí: šel pro sílu jsem k tobě bořím, bodláčím a hložím. Dej sílu mi, již studny nedají v nádvořích učelišť a kasáren a hradů. Jdu z měst, kde v zmatku zápasů se bratři marně hledají. Tržiště jejich dát nic nemohla mé žízni, mému hladu. Všechno jsem ztratil tam a nenašel jsem nic. V nenávistech a láskách všech ni jediného zvýšeného tónu. To v tobě sluncí, hvězd se nítilo a haslo na tisíc. Dej sílu k životu mi a též sílu k skonu. 15 Jdu k tobě pro mraky a blesky, krásu oblačnou, v tvém klínu odpočívající tiše, dřímající. Nuž, dej se mi, oh, dej, pro srdce bolavé a pro lačnou mou duši, krásko, milovaná hvězdami a hvězdy milující! 16

Rusalka.
Povzdechy letí z srdce stísněného: Jak ráda bych se dala člověkovi. Kde najdu stopu jeho, a kdo mi věrně poví, kde on dnes loví? I jedibaby jsem se marně ptala. Kdo dá mi sladkou radu? Noc nitky kouzelné již stkala. Nad propast nohu kladu: jdu k povzletu či k pádu? Nemohu se sestrami pěti, ni tančit s nimi v reji. Když ptáci kolem letí a potěšit mne chtějí, ni trochu já se neusměji. Snad noc mne otrávila jedy všemi. Co v nitru mém se děje? Ptáci, oh, ovějte mne perutěmi, co o člověku víte, povězte mi, co dělá, nač myslí si a kde je?... 17 Snad smrt jej cestou nepotkala? Upadl v doupě hadů? Noc nitky kouzelné si stkala. Nad propast nohu kladu: jdu k povzletu i k pádu. 18

Nemoci, paní zlá.
Nemoci, paní zlá, když odešla’s, zůstaly dvéře otevřené! A já se zachvěl rozkoší jak klas, když vzduchu jitřní proud se přes něj žene. Vočkovala’s mi, paní, horkost do mých žil a na rty vdechla’s vůni hořkých jader. A tebou rozpálen jsem zatoužil po teple milenčiných ňader. Ku hvězdám zaletala píseň srdce mého lyr, však slyšela ji jenom chladná moje cella. Var krve dala’s mi a zmatených snů vír a když jsi v dálku šla, má milenka se ještě nevracela. Přijde a na hlavu mi zticha ruku položí a políbení vtiskne na rty rozžhavené? Či smrt mne stihne, mdlobou spoutaného na loži? Pro koho nechala jsi, paní, dvéře otevřené? 19

Den padá, večer jde a noc.
Den plný něhy padá v zapomenutí, když večer jde, jak žena přicházívá se slibem darů všech v jediném ruky pohnutí. Jde večer, srdce podmaní, rty donutí, i luně říkat slova bláznivá a slova lichotivá. Jde večer, rosa hraje duhami, kde kroky zastaví. Je sladko chutnat’ kouzlo tichých jeho snění, to kouzlo zákeřné, jež slabé žalem otráví. Toť vůně růží povadlých, jež příštích jar jsou pozdravy. A bouře těchto jar nám věstí srdce hořícího chvění. Po splavu času šíleně tak letí chvíle za chvílí. Jde noc již potichu, a všechny choré probudila. A bdící v práci horečné si chvatně popílí. Neb ví, že chvíle nezachycené tu ani nebyly, a chce je proto zakleti do krásy svého díla. A branou v žití nové je mu každé chvíle skon, v padání vteřin mře a zas’ se nítí touha: ať v novém zabarvení chví se žití skladby každý tón, ať slavnějšímu umírání člověka vždy zvoní zvon, ať jiných na hvězdách mu rozkvete dnů nových řada dlouhá! 20

Podzimní večer.
Zas v tichu mojí samoty dva ohně hoří: krev srdce, živá pochodeň, a v krbu dřeva vonící. Kus pryskyřice, daný na plotnu, zas dechne jako milované boří, kde do podušky mechové sny těžká hlava pozvolna se vnoří. Života hymnus, prohřátý vzpomínkou na růže, zpívají básníci a hodiny měří můj marný čas. S podzimu listy barevnými nepokoj touhy napadal mi v duši. Čas míjí kolem oken mých jak ostražité kroky zvířete, a všechny chvíle nezachycené se rychle ztrácejí a jinde vzruší bytostí cizích na tisíc, však na mé dvéře vícekrát už nezabuší. Hvězdy, až nádherou jiskřivou ramena noci zastřete, zda zkrášlíte tesklivé moje sny? A v krbu dřevo hořící, v srdci krev pobouřená praská. Teplo, nesmělý zbytek požáru letního, bloudí mou samotou jak zapomenutá láska... Tajuplná a jenom k zasvěceným mluvící zkazka je praskot dřeva. A prosba zbloudilého za večera pozdního, toť proudění hořící krve zlé! 21

Ironické sloky.
Do zahrad vítr studený svál listy poslední se stromů mechem porostlých... Kraj zvolna umírá. Než půjdeš spáti, srdce, k slunci pohledni, jak každým krokem sesláblejší k západu se ubírá. A rychle jeho pocel pij (on, kterak dobrý je!), než tichá milenka a nikdy neunavená, noc dlouhá, těžkým závojem tě přikryje, než shasne červánků láva plamenná. Pohleď: sen horký s babím letem odletěl k svým bratřím divokým do krajů tropických. Je tichý háj, kde hymnus pyšný zněl v tikotu hnízd, v ševelu křídel mladických. Má svůdnost hurisky a sílu obrovu noc, která číhá na všech stranách za večera stinného. Podvedla slunce, zabila. Na jeho sedí na rovu. Zlekané srdce, neprchej! Jí neujde nic živého! A dobře uděláš, své vzdory rázem zlomíš-li a poddáš-li se té, jež milostnou je a vražedně tak opojnou. O hvězdách nedumej, proč, jiskřivé dnes nevyšly. Běž spáti odevzdaně s nějakou myšlenkou pokojnou! 22

Nocturno.
Noc dýchá vůní zašlých jar... A spícím lesem zas’ bloudí šepty zmatené těch nocí mámivých. Života žatvu hořící v svých srdcích nesem: stesk vášní bouřlivých a neukojených. Květ z květů země nejsladší jásavých barev něhu a závratných snů klam nám v srdcích rozložil. Ve smělost naší myšlenky a v její chladivou bělost sněhu vdechl svou vůni a nepokojný žár do rozpálených žil... Spočinout v náručí za srdce zrychleného tluku! Noc bude krátká pak... Zda ukojí? Žena, tichá jak noc, svou podá chvějící se ruku, jež pohladí a rány zahojí. Noc dýchá vůní zašlých jar a srdce nadějemi. A pod hvězdami zářícími káže touha jít ve zmatku neznámými alejemi a ženě na znamení chvílemi jen větev nalomit. 23

Sníh.
Klid spánku na všech věcech leží. Spí pole, les, spí záhon květinový. Je tiché jitro listopadové. A mírně sněží. Hra jisker stříbrných dá půvab nový, až jenom slunce vyjde. Bělostný příkrov nahotu cest a hrud a skály stají, v kraj vyleje se sněhového moře širá vlna. Hle, stromy sladkou tíži sněhu přijímajípřijímají, jak jenom přijímat zná náruč láskyplná za noci srdce dary. Miláček jara, nebojím se zimy. Klid spících rozloh ona do mé duše vmámí. Chci státi mezi stromy s rameny rozpjatými, ať na ně vloček na tisíce napadá mi, jak mraků políbení. A neroztají ledy v mojí hrudi, jen až zas’ přijde rozkoš jara a vášeň mládí. A nikdo dřív mne ze sna neprobudí, dokud své hrdlo k písni slavík nenaladí zas’ v hájích čistých lásek... 24

Za noci.
Co hledáš, pohlede můj, v kole hvězd za noci tesklivé, kdy vítr tiše zpívá? K nim s tebou, žel, já nemohu se vznést’: myšlenka tíží duši moji tázavá a tklivá. Za noci tesklivé, kdy vítr tiše zpívá a v kraji hraje jiskrami již první sníh, myšlenka tíží duši moji tázavá a tklivá: zda novou rozkoš mezi hvězdami zas’ našel bych? A v kraji hraje jiskrami již první sníh, kde byla lučina sny milencův a květy pestra. Zda novou rozkoš mezi hvězdami zas’ našel bych? A kde mne potká bolest, tichá její sestra? Kde byla lučina sny milencův a květy pestra, tam slunce žár již v srdcích rozkoš nezapaluje. A kde mne potká bolest, tichá její sestra, ta, která stokrát přemožena, všem tvorům kraluje? Tam slunce žár již v srdcích rozkoš nezapaluje. Nad duší zmrazenou jen milé souhvězdí se chvěje. Ta, která stokrát přemožena, všem tvorům kraluje, slabého hodí do závěje. 25 Nad duší zmrazenou jen milé souhvězdí se chvěje. A pohled k výši, závrať v závrati, slabého hodí do závěje, kde zahyne, než den se navrátí. 26

Kdos kráčel po řekách.
Hned časně z rána veliký pták sivý svá křídla rozložil pod únorovým nebem. Nebyl to pták, byl den to morosný a málo živý, den hovořící sotva slyšitelně praskajícím ledem. Hra větru šalebná o smrti zimy vyprávěla, však skřehlé stromy ještě nevěřily tomu. Jakási mdloba neznámá se duše zmocnila a těla a nikdo nevyšel dnes roztouženě z domu. Hned časně z rána bylo nějak vážně v kraji. Nad čí to hrob se stromy nakláněly? Tvář k oknu přitisk’ jsem a slyšel jsemjsem, jak hrají divoké větry v lesích širokých, jež tměly se a tměly. Kdos kráčel po řekách, že ledy zapraskaly. Byli to možná první vyzvědači jara, jdoucí se podívat, zda novou kolébku mu uchystaly lesy, z nichž vystupuje ranní, šedá pára. 27

Píseň o smrti.
Noc... Sen... Hra krve divoká. V tajemném rozechvění zpívají hvězdy s vysoka o slávě narození a smrti. Snad umruumru, než se rozední. A kdo se z mojí smrti zrodí? Chtěl bych umřít až k poledni, když básníci se k slunci modlit chodí, tak zticha. A ke slunci bych zaletěl, nesený jejich modlitbami. Letěl bych, třásl bych sese, chvěl nad propastnými končinami jak hvězda. Úsměvy života sen smrti znova vrátí. Smrt, zrození nových jistota. Šťasten, kdo může umírati, když je čas. 28

Na břehu černé strouhy.
Jak svůdné oči žárem novým zas’ by hovořily, tak planou na bažinách bludné majáky. Je v této noci dobře srdci, láskou nehoří-Ii k vzdálené ženě, oknu ozářenému a luně za mraky. Posílám pozdrav po vlnách černé strouhy i s mrtvou nadějí svou do dálek. Na břehu sedím, uspávám své touhy, do duše volám sen, jed slabý, slabý lék. Šept stromů ke mně nemluví. A bludná světla jen pro svou rozkoš sem i tam si létla, jich tance čarovné se pro mé oči nerozhořely. A černé vlny pádí bez únavy. Chtěl bych si ochladit’ v nich horkost hlavy a otázat’ se jich, zda utopenci krásně umřeli. 29

Utopenec.
Krajem spícím vůně lilijí mi ve tvář nedýchá, neb zahrady své vzdechy mezi ploty uvěznily. Jdu za hudbou, jež s vlnami v dál temnou pospíchá, o radu ani o léky, jež dává noc, mé ruce neprosily. Vlny laškovné si ve hře směle zavolaly do ticha, na pozdrav srnám všem, jež před chvílí tu pily. Od řeky jako věštba tajemná hlas kulicha posledním krokům nese trochu odvahy a síly. Rosa padající zpívá, hrají křišťálové prameny, chladná píseň šeptá v sítí, zmírá mezi kameny, a já v její zadušené trylky srdce horké nesu. Vůně trávy opojení sladkého dnes nedá mi. Po schodišti, matně osvětleném hvězdami, sestupuji do království zatopených lesů. 30

Půlnoční.
Svit lampy dohořívající padá v sinavé tváře unaveného, jenž, chovaje v svém srdci touhy hada, v prchavých chvílích nejistoty bádá o smyslu štěstí v žití nepoznaného. Čistého jitra přelud zářivý a sladký mu se snem mizí v nočních tmách. Každý krok poznání ho vede zpátky v tápání, v nejistoty, zmatky, a k propastem ho nese křídel pyšný vzmach. Vteřiny letí překotně... A láska se v ložnicích již rozezpívala. Ze šťávy země rostoucí, však nebes kráska, ač tisícerá její podoba a maska, bdícímu o samotě svůdně nezakývala. A písní sotva slyšenou, tak jemně hranou na strunách paprsků, se chvěje noční vzduch. A člověk, umdlen dary života a každou jeho ranou, po stupních mdloby jde a podvědomí branou v kraje, kde hmota hovoří, když dávno mlčí bůh. 31 A znova vždy chce plouti života řeky na peřeje: žít’ ve kráse a umřít’ ve kráse! Když zase, znechucený, smrti blížení si přeje, tu touha života ho tím víc hřeje, a v přání konce táže se, zda zítřku dočká se. Skolébán únavou a písní temnot, člověk usne, pták z hnízda vyhnaný a se zlomenou perutí. V snů atmosféře vyděšené, horečné a dusné, mátohy zákeřnické, laškovné a luzné, mu dají málo blaha zapomenutí. 32

Na mýti časně z jara.
Na mýti sedím... Ve větru tiše se kolébá lonská tráva, vysoká a suchá ohýbá se a kloní ku probuzené zemi, na níž jak poprašek zelený se prostřela tráva nová, hebká a smavá. Naslouchám písni, jež z hlubin lesních náhle zvedá se a vstává, sedím zde sám, větrem jakoby oplétán a laskán nadějemi všemivšemi. Mýť mluví tisíci jazyků, já naslouchám celým tělem zkazkám trav, smrčků, větru, stružek a znovazrozené země. Klaním se slunci, padám hluboko k zemi svým čelem, na bohy zapomenuv, v modlitby proudu pobožném a vřelém jemu, zářivému a jedinému obětuji své srdce, hořící touhou ve mně. V houštině nedaleké bažant neunavně družku k sobě volá a v jara spěchu, hle, jak slyšet tisíc tajuplných kroků jediným žárem života hnaných vzájemně se hledati... A zdola hlas dívčí zazvonil a probudil mne zpola. Tiše tam, hej, hola, já tady s nadějemi spím a nevím ani kolik uplynulo roků. 33 A jemně voní vzduch, když noha těžká padne suché na pápěří neb na doušku mateří, jež pod sněhem vzpomínkou léta žila. Zapadající slunce slibuje zítřku květy a srdce odevzdaně věří. Na zemi, chladné ještě, chvěji se a přátelsky se dívám za běžící zvěří. Až na dno duše lehla každá myšlenka má laškovná a rozpustilá,rozpustilá. Slunce už zašlo za hory a zvolna, zvolna padá rosa, na stonkách svadlých trav se slzy dávno vyplakané zaperlily. Po hebkých trávy kobercích jde jako přelud cizí žena bosa. Přešla... A já sním o polibcích k ránu při zpívání kosa, i o palčivém stesku těch, kdož v touze pod hvězdami zabloudili. Noc závojem svým zavlála a všechnu krásu zastínila. Svým dechem osamělým, touhou zrychleným, si hřeji umrzlé ruce mladé a paže, v kterých nevybitá síla dozrává k ničení či k stavbě odvážného díla. Odcházím. A lovu dobrého všem dravcům přeji... 34

Můj život. (Benu Waltherovi.)
Dalekou cestu přeměřil jsem krokem hbitým, už dlouho šel jsem, čerstvý, bez únavy. Na křižovatkách pustých byl jsem ostražitým a bezradným, když všel jsem mezi davy. A nohy moje nikde státi nezůstaly, míjel jsem lidi, zvěř a ptactvo, lesy, skály. Někdy mi přítel v cestu růži hodil, však než jsem zvedl jiji, už rozpadla se. Od tůně k tůni hluboké jsem chodil, a smály se mi lekníny v své nedostižné kráse. Zpěv ptáků nezachytil jsem, ni pestré jejich peří jsem do vějířů nevetkal pro ty, kdož v krásu věří. Když moje pily rty, tu srdce také chtělo, a ruce chtěly též, když pastvu oči měly. Žíznivou duši mám a žíznivé i tělo, jsem jediný tón touhy táhlý, rozechvělý, a všechno na zemi co žije a co hyne, mi ukojením kyne, však rychle, rychle mine. 35 Před nahou pravdou přepadal mne zmatek, před mnohou lží jsem rychle neutekl. Ideje ve mně klíčily a vadly zas jak květinový plátek. Jarem mé lásky v proudech zpívajících smutek neúprosný tekl, a všechny polibky a sladké, sladké dary prchaly ke slunci jak přelud bílé páry. A žena laskavá, čistá jak vůně mízy, tichá jak podvečer, kdy mrtvým zvoní hrana, jak hvězdy tajemná, jak země hlubiny mi cizí, šla se mnou, síla magická a nezbádaná, palčivý plamen duše a hořký plamen těla. Když svadly květy mé, pro novou vláhu mi, na věky odletěla. Po loukách rozkvetlých a po kobercích mechu mé kroky tlumené vždy zaplašily laně. Snad nikdy nezmírním už spěchu... Ze země vonícího dechu i smrt chci píti pokorně a odevzdaně. A kdyby náhle skepse z temnot nočních vstala, na cíl mé cesty marně by se ptala. 36

Je ticho před bouří.
Zazpíval vítr, v dálce slabě zahřmělo, vzpomínkou tesknou zachvěla se země, i já se zachvěl, srdce mé se zachvělo, a večer dávný znova ožil ve mně. To večer byl, jak často nebývá: svá křídla dobrotivá prostřel nad námi, a píseň šťastná zazněla a přece truchlivá, když rozložil se, tichý, mezi horami. Žal touhy neukojené se třás’ mi ve hlase, neb s krásou večera to závodily tvého těla vděky, a s lučin skosených k nám vůně sena táhla se, a vzdechy z lesa spícího a šepotání z řeky. Kouzelná pásma nitek stříbrných si luna snovala nad tichem večerního bludiště, nad hrůzou oběžnice kleté.. Tehdy mi silná vůně žití vystupovala z kalichu tvojích rtův, o ženo, marný květe! Jsi marný, květe, jako vše, co v mlhy jde a zapadá, však ze všech květů země nejvíce jsi sladký. Snem muže jde jak věčná záhada tvé zjevení, dar krve hořící a v tichu výkřik krátký. 37 Však ruce v roztoužení marně hledají tě v kraji neznámém, kde pozvolna se stmívá. Je ticho před bouří: večerní stíny odpovědi nedají, když poutník zavolá k nim slova kormutlivá. Sen, marný jako ty, v dál’ mizí černavou, a země pustá pod nohama k pláči srdce nutí. A mraky soucitné, jež se mi šinou nad hlavou, se rozplakaly se mnou v jednom vzpomenutí. 38

Květná neděle.
Sem až nedoletí z města zvonů hlas. Potichu zde oslavujem’ jarní svátek stromů, trochu jinak, než-li zbožnost mass, Ihoucí zbožnost v tísni božích domů, naučené modlitby šept bez ducha a žáru. Tiše stojí stromy. Nejbídnější z nich, který ohnut při zemi se plazí, jako člověk bídný není... I já stojím tich, a užaslý v svitu, jejž sem slunce hází, pokažený přírody syn, nervosní a bledý. Ve sklenníku morálky a v bídě škol, kde shora dolů tlak, mezi stádem ulekaným pro vlast pěstovaný, pro vladařů bojiště jsem uzrál, ochočený pták. Život nevzkvetl mi růžemi... A jsem-li bičovaný, nemám, komu důvěřivě mohl bych si stýskat. Od lidí jsem ke stromům šel. Mají svátek dnes: v břízách, bucích, olších, habrech svátek nové mízy, v slunci chvěje se a zpívá, žije volný les. A já musím myslet’ na město, jež v daleku mi mizí, a na smečku člověčí, jež bloudí za vidinou. 39 Svátek ratolestí... Kdy pak slavný vjezd slavit’ bude plný život, radost z práce, krása, do nečistých ulic hodujících měst? Dneska lhou tam zbožnost. A zde skřivan jásá nade mnou a nad zemí, jež slibuje mu zrní. 40

Angelus descendit.
Veliká Noc... A chrámův okna světlá mne lákají a opíjí mne vůně květinová. Jsem hostem na stráni, jež jarem rozekvetla. Vítr mi chvílemi sem nese jásající slova: angelus descendit. Ale mně tušení káže nevěřit tomuto jaru, ani té slastné písni zmrtvých vstání. Mně zmizel sen o jednom šťastném páru, jak věřit mohu, že pro lidstva lkání angelus descendit? Není-li angelus vysvobození jenom dýmem omamujícím mozek člověka a srdce, duši, pak bude v nitru mém i v nitru jiném. Jest marné čekati ho s nebe. Mou krví buší angelus, tož láska. Jen ve mně, v tobě, v odvaze síly, v každém tvoru angelus dříme či roste, křídla k letu nutí. Čekat ho s nebe, marnost. Ta víra nepozvedne horu, ni kámen. Hleďte: ve mně, ve vás neustálé hnutí, anděl velké touhy. 41 Však často v sebe samy opustí nás víra a nedůvěra vzroste ku vlastnímu dílu, a anděl odvahy v nás zmírá. Šťasten, kdo z ohně pochyb, v křídlech novou sílu, vyjde zas jak foenix. Nelze, by stačila naděje v štěstí kolektivní, ve štěstí utopických reformatorův a snílků, dokud já, ty, onen a každý nepřítel a bližní pro sebe sama šeptnout nemůže si v jásot ptačích trylkůtrylků, angelus je ve mně! 42

Odříkání.
Dnes ještě ani jednu krůpěj rosy ke rtu, snad zítra až, snad pozejtří, snad za rok, až slabí budem ke hříchu i k žertu, až při zemi se skrčí každý oprávněný nárok, až touhy, marně tlukoucí, se unaví a půjdou k čertu! V aleji mechové své oči ostražitě zastíníme mrakem před svůdnou krásou stromů, podrostu a trávy. S poletujícím motýlem, se zpívajícím ptákem své srdce nerozdělíme, nezvednem v zanícení hlavy za meteorem zářivým, jenž mizí v letu křivolakém. Květ prudce zavoní, my zaleknem se vůně jeho, plod zlatý v slunci uzraje a my jen plaše, s bázní pohladíme ho očima jak obraz ráje zapovězeného. Z palouků rozkvetlých nám píseň lásky zazní, však my v ni neuvěříme ni v tlukot srdce svého. A věčně žízniví nad potoky a studánkami svůj obraz letmo zachytnem, však horké dlaně pro doušek chtivě neponoříme. Se svými myšlenkami, žárliví a nedůvěřiví vždy, půjdem zadumaně zrádně se stáčejícími a osamocenými pěšinkami. 43 Studánka křišťálová, panna studená a bledá, ni slovem nedoprovodí však naše odříkání. My sami pozdě poznáme, že poutník zbytečně si sedá k dovádivé hře s paprsky, když slunce už se sklání a sklouzá po nebeských polích, jež jsou schmuřená a šedá. 44

Dar země.
Jdu lesem... Bloudím a cesty sobě matu. Rok jsem tu nebyl a je mi vše tak cizí. Zvěř plaším. Srn stádo rozeběhlé v chvatu v záhybu aleje mechové mi mizí. Sníh v lesy padá, lesy v nové snění. Smrky vysoké, z nichž visí čerstvé jmelí, stojí přede mnou ve slávě proměnění: na dávné milování jsme se rozpomněli. Na těžkou vůni lýkovcův a na hru rosy v koberci trav a ve větví a korun výši, na zmatků tajemství, jichž tíži srdce nosí, na slova nevyslovená, jež miláček přec slyší, a na všechnu zlekanou rozkoš prvního zahoření... Bych navždy odejít mohl, dnes jsem se na tato místa vrátil, můj každý pohled na stromy je nové rozloučení s bývalou láskou, kterou jsem dávno ztratil. Ať mrtvolu mé lásky lesy pochovají. Spí tady, aby jinde se mi probudila, jímavější a krutější v svém taji, květ hmoty omamný a nebezpečná síla. 45 Já vím, že v cestu mou zas slunce svitne a stěhovavé ptáky zláká pučící větévka jívy. Blížení lásky v mracích zabouří a bleskem kmitne a v krvi zahoří, dar země milostivý. 46

Ve skalní sluji.
V propasti propast... A mezi skalami sluj osamělá, černá, přísně chodci hrozí. Krom’ ní však ani jedna skrýše nezůstala mi, když lidé nepřijali mne a oslyšeli bozi. Na prahu sluje, lidský prášek... Živly mluvily ke mně svou řečí hromovou a prostou. Blesk bílý svítil mezi vodami, jež k zemi pádily. Cítil jsem: světy zvedají se, nové vegetace rostou. O, dešti bleskuplný, lij se v kaskadách na zemi žíznivou, na moji žíznivější duši, nánosy rmutné starých let a těžký prach smyj s údů, bouří omládlých, v nichž hoří krev a buší. Dej nápoj jistoty mi poustevníků, kteří život poznali a rozjasněným pohledem ho celý uviděli ze skalních slují svých, kde se zvířaty spávali, když přešli hranice, jež život zdánlivě na tisíc zlomků dělí. Život, tož přechod z formy do formy a vznik a zmar, pod plejadami hvězd jim jedinou byl harmonií, světel, tónů, plynů, moří a lávy klokotný var, sepjetí sil a živlů ve věnec, jenž nevadne a nepomíjí. 47 Vřel celý život kolem nich a oni sami jen od vesnic daleko se s zvěří přátelili, pohrouženi v svá dumání za šeptu hvězdných kantilén, v souladu s harfou vesmíru sny zpěvné snili. Jednotka v moři jednotek, já, s lidským národem tisícerými vztahy jsem jak sítí pevnou spojen, k tajemství poután krásou opojnou, jíž dává tato zem, prach v prachu, vzlétám malinko, a neukojen, chci vidět náplň života a život vířící, jak v hloubi propastné ho sluncí svity zlatí... Zářivý meteor po nebi zjasněném v tůň nekonečna letící svádí mou duši do dálek, z nichž opojením znavena se vrátí. Sám v sluji. Lidský prášek... Budu něm’ a tich’. Bohům se vyhnu a lidem podám teplé svoje ruce, když půjdou kolem v řadě do hutí a lích. Člověk v sluji... A snad jenom srdce, které bije prudce.. 48

Poustevník si zpívá.
Klaněl se’s bůžkům z mramoru a cetkám ladným a mávals’ zbraněmi, jak dávno mrtví reci. Pak v zmatku hesel časových byl’s stísněn jako v kleci. Teď neukojen proudem doby stojíš nad ním a chceš znát skrytou souvislost všech věcí. A vidíš, člověk nemusí se ani vrátit zas’ nazpět k zástupům a jejich bludům, přec cos’ ho váže k nim, úd zdravý k zdravým údům: květ krve své si jedním sluncem dáme líbat, zlatit, a v nejlepších svých chvílích jdeme od zákonů k pudům. Dech morový, jenž z černých knih k nám stoupá, jen na čas hrozil být nám nebezpečný. Osudu každý nevyzpytatelný úhoz sečný v bystřině vlastní krve hořící nás skoupá: však z lázně té jde člověk, nezmar, čist a věčný. Dar jara vonného a prahnoucího leta se s dary podzimu i zimy snoubí na naších nivách rozlehlých a v duše hloubi. Všech cílů rozličných v sled přijde jedna meta, ať pracujeme na poušti neb v sadu stinném loubí. 49 A často ovšem naše ramena se skříží a není přátelské to naše obejmutí. Ať jakákoli síla nás to ku zápasům nutí, ona též učí hleděti nás mraků mříží v tajemství propastná a v světů hnutí. Ať v tržištích, ať v celle poustevničí, přec jeden hlad v nás nikdy neskojený, hlad po pravdě a kráse květiny i ženy, po setby bohatství, jež svadá rychleji než klíčí. Nevěra naše pouze zdánlivá je prostřed věčné změny. Když lačný duch náš mnoho pochopí a pozná na rušném staveništi krásy, tu teprv neklid nejistot se k slovu hlásí, a se všech stran zní otázka, zda možná, by v změnách těch nám zrály naše klasy. A v hájích našich království, hle, jásot písní ze srdcí tlukoucích se line s fial vůní. Lekníny neřeknou, kdo usnul v tůni, však jistě usnul v lásky zmatení a tísni. Ta láska zlá... Oh, ne! Jsme doma jenom u ní. 50

Slib slibů, darů dar.
Den uvadl. A vítr hraje ve větvích stromů chmurné báje o slávě mrtvých krás. Tvé oči, které v dálce planou, nenajdou tvář mou uplakanou až navrátí se zas. Ač vůně v kraj se neusmály a neobměkla tvrdost skály pod prosbou kročejí, snad z mátoh večera se zvedne zjev milované ženy jedné a svitne nadějí. Den uvadl a tiše čeká tma zákeřnická na člověka v záhybech aleje. A v kouzlech, rukou moci tkaných, na místech kdysi milovaných všechno dnes hrozné je. 51 Hvězdy sem k míru nepokynou: nad zemí neklidnou se šinou lákavé klamy par. Však v písni noci věčně tklivé jdeš ke mně ty, vzkaz krásy živé, slib slibů, darů dar. 52

Zaslíbený kraj.
I.
Pláň široká, hle, v světle měsíčním jak hoří, na trávu rosa napadla a v chaty noční klid. Hvězd postavení říká nám, že daleko je ještě k jitřní zoři, však my už čekať nechceme, my musíme už jíť. Pojď, dej mi ruku svou, jak já ti dávám svoji, tak povedu tě přes skály a přes propastí lest. Sladko je s tebou jíť a sladko padnouť v boji, a nejsladčeji s tebou proti osudu a smrti napřáhnouti pěst. Spojená srdce naše touhou po životě planou a duše naše touhou, myšlenkou a snem. Pojď! budem naslouchati větrům. Od lesů k nám vanou, by ujistily nás, že budem’ žít, že rozkvetem’ a nikdy nesvadnem’. Potom nás hvězdy povedou a tajné znamení nám dají, že přicházíme ve svůj vysněný a zaslíbený kraj, a větry v lesích přátelskou nám píseň zazpívají, že našli jsme už život a ne planou báj. 53 Že našli jsme už život jasný, slunečný a vřelý a plný nádhery, jak v květech rosný třpyt, a kolikrát jsme dosud pro něj trpěli a mřeli, tolikrát znovazrozeni jej plně budem’ pít. Dech pole jetelového a pluhem obrácené prsti i s vůní žita zralého, jímž obtěžkané vozy s lích se vracejí, k nám zaletí, když plodů života a práce plné hrsti, v objetí spolu večer hledět budeme, jak červánky se ztrácejí. A znaveni hrou večera a prací v žití lomu rty svými zemi zlíbáme, životadárný klín. Posledním pohledem ještě, milenci žárliví, od prahu svého domu ji obejmem’, když lehati už na ni bude dlouhý stín. II.
Hle: nočním tichem v světle měsíčním my nejdem’ zcela sami! Za námi vegetace rozekvetlých snů ve chladných zdech. Jak domova teskný popěvek, z dnů mládí dobře známý, tkanivem vzpomínek nás opřádá a tíží spících vzdech. 54 Sny jejich vidinami na cestě nám vyrůstají: rozpuklých srdcí začernalá krev a rány vyvrácených těl. Jedinou otázkou po slunci a po životě oči jejich hrají, když ku měsíci zvednou miliony vráštitých a zamyšlených čel. V nížinách lži od očí otevření prvního dny jejich šedivým pásmem mlh se ploužily, a nejsilnější jed, jak hadích zubů lstivost úlisná, ve podvržených dějích z katheder padal v dětské žvatlání a v duších bázní vzkvet. Když srdce synů a dcer jejich ohněm nejčistějším zahořela, to touhy plamenem, jenž živí, udržuje a blaží lidský rod, láskou muže a ženy, jíž nejsilnější srdce vždycky nejkrásněji vřela, tu slova slepých proroků lži kletbou dolétala v tichý jejich hod. A z poučení proroků, z jejich nečistě zbarvené řeči vykvetla prodejná a vypočítavá láska naučených gest, jež neživí, jež vraždí spletení lhostejných těl v křeči, s dušemi dcer a synů kupčí ve špíně a prachu ušlapaných cest. 55 A tělem svojím bránit lživých měst a kathedral a věží květ lidí nejlepší je v pole krvavá jak soumar tichý hnán, na staveništích pro ně umírá, v šachtách, jež v lůno země běží, na galejích, kde laská ho a omámí jen tíživých par smrtonosný van. IIl.
Slyšíš? Za námi se zvedla písně smělá vlna! Tak jenom puklé srdce umí zazpívat. Pojď... Pláň bdících lidí plna. Přes rokliny a strže lži v kraj pravdy jdou se podívat. A v nočním tichu světlem měsíčním již nejdem zcela sami. Za námi hoří vegetace lži ve opuštěných zdech. Do rythmu kroku našeho se druží milý popěvek a známý. Pojď, a v ruce mé mi teplou ruku svoji zahřívati nech. Pojď, dej mi ruku svou, jak já ti dávám svoji, a s bratry půjdem’ přes skály a přes propastí lest. A ruku v ruce padneme-Ii, smrt nás nerozdvojí. Však nepadnem’. Slyš jenjen, co vítr povídá: jdete žíť, jdete rozekvésť... 56

Na zemi tvořit...
Proč prchá všechno do daleka, jak plachá laň, jíž pohladit’ chce ruka moje měkká, jak šumot křídel motýlích a zlatých brouků třpyt? Proč slunce za hory vždy zapadá mi, když mohl bych s ním hrát’ si po práci? Když vydat’ chci se za hvězdami, proč každý krok mne zemi navrací? V prach rozpadly se dětské hračky... I smích (památka z dětství) odletí? Přestanu hledět’ za obláčky? Vždyť na nich chtěl jsem nejpevněji stavěti. Na zemi tvořit’ budu, sníti mezi mraky, všude, kam zanese mne křídel vzmach dobývat’ srdcem svým a svými zraky. Zavane vítr staletí: stavba i se mnou zmizí v tmách. 57

A přece sladký optimist.
Zde blesk nás krásou omámí a v dálce vraždí stáda. Co mraků hra jest nad námi? Divokých větrů váda. K laskání ruku vztáhneme, a gesto naše zraní. Nad studánky se nahneme: stín vlastní pít nám brání. Jdem’ s láskou k sborům bratrským, a pozdraví nás střely. Pod sladkým křídlem andělským stíny se rozprostřely. A nade srázy propastné nás zavede vždy láska. Umlknou šepty milostné, a zbývá lživá maska. A srdce silná svadají v bídě, a zlatem měknou. Dvě zla si ruce podají a dobra dvě se střetnou. 58 A přece sladký optimist po ranách všech v nás žije. Kdo včera zoufal, dnes je jist: krev čerstvá staré rány smyje. 59

List mrtvému. J. V.
Jest přetržena píseň tvoje žhavá jen na chvíli, však mrtva s tebou není. Zní v srdcích nám, když nové ráno vstává v hovoru zvonů všech a náhlém kuropění. Za dne i v noci provází nás její výbojný rythmus, jasná melodie, v spěch práce naší nese posilnění a v její trpkost vůni jahod lije. Učí nás mužně žít i umírati, však žíti především: tož zápoliti o bytí své a plnou hrstí bráti z lích země klasů bohatství i něhu kvítí. A zří tě stále ti, kdož znali jas tváře tvé a zahoření zraků, jas neprchající i když se bouře valí, zaplání zraků tvých nad kytkou rudých máků. A žitím celým tragoedie skonu tvého nám připomínat bude nebezpečí 60 každého výboje, však také slávu jeho, získanou ranami, z nichž nikdo nevyléčí. Ztrát bolestných se cestou nelekneme. Je ztráta často vítězstvím a ulehčením. A kdysi ztratíme, co nejvíc milujeme, až na své stráži klesnem’ unaveni bděním... Tvá píseň nesvadá, ač tvůrce svadl. Vždy dovedem’ tvé heslo zavolati. Chcem’ neochvějně žíti tam, kde’s padl, a se vzpomínkou na tebe své dílo pracovati. 61 Obsah:
List živému. S květy. Bludný hospodář. Duhami zahrá svit. Pustý mys. U lesní studánky. Rusalka. Nemoci, paní zlá. Den padá, večer jde a noc. Podzimní večer. Ironické sloky. Nocturno. Sníh. Za noci. Bludný hospodář. Kdos kráčel po řekách. Píseň o smrti. Na břehu černé strouhy. Utopenec. Půlnoční. Na mýti z jara. Můj život. Je ticho před bouří. Květná neděle. Angelus descendit. Odříkání. Dar země. Ve skalní sluji. Poustevník si zpívá. Slib slibů, darů dar. Zaslíbený kraj. Na zemi tvořit. A přece sladký optimist. List mrtvému.
E: pk; 2005 [62]