Poustevník si zpívá.

Poustevník si zpívá.
Klaněl se’s bůžkům z mramoru a cetkám ladným a mávals’ zbraněmi, jak dávno mrtví reci. Pak v zmatku hesel časových byl’s stísněn jako v kleci. Teď neukojen proudem doby stojíš nad ním a chceš znát skrytou souvislost všech věcí. A vidíš, člověk nemusí se ani vrátit zas’ nazpět k zástupům a jejich bludům, přec cos’ ho váže k nim, úd zdravý k zdravým údům: květ krve své si jedním sluncem dáme líbat, zlatit, a v nejlepších svých chvílích jdeme od zákonů k pudům. Dech morový, jenž z černých knih k nám stoupá, jen na čas hrozil být nám nebezpečný. Osudu každý nevyzpytatelný úhoz sečný v bystřině vlastní krve hořící nás skoupá: však z lázně té jde člověk, nezmar, čist a věčný. Dar jara vonného a prahnoucího leta se s dary podzimu i zimy snoubí na naších nivách rozlehlých a v duše hloubi. Všech cílů rozličných v sled přijde jedna meta, ať pracujeme na poušti neb v sadu stinném loubí. 49 A často ovšem naše ramena se skříží a není přátelské to naše obejmutí. Ať jakákoli síla nás to ku zápasům nutí, ona též učí hleděti nás mraků mříží v tajemství propastná a v světů hnutí. Ať v tržištích, ať v celle poustevničí, přec jeden hlad v nás nikdy neskojený, hlad po pravdě a kráse květiny i ženy, po setby bohatství, jež svadá rychleji než klíčí. Nevěra naše pouze zdánlivá je prostřed věčné změny. Když lačný duch náš mnoho pochopí a pozná na rušném staveništi krásy, tu teprv neklid nejistot se k slovu hlásí, a se všech stran zní otázka, zda možná, by v změnách těch nám zrály naše klasy. A v hájích našich království, hle, jásot písní ze srdcí tlukoucích se line s fial vůní. Lekníny neřeknou, kdo usnul v tůni, však jistě usnul v lásky zmatení a tísni. Ta láska zlá... Oh, ne! Jsme doma jenom u ní. 50