Poustevník si zpívá.
Klaněl se’s bůžkům z mramoru a cetkám ladným
a mávals’ zbraněmi, jak dávno mrtví reci.
Pak v zmatku hesel časových byl’s stísněn jako v kleci.
Teď neukojen proudem doby stojíš nad ním
a chceš znát skrytou souvislost všech věcí.
A vidíš, člověk nemusí se ani vrátit
zas’ nazpět k zástupům a jejich bludům,
přec cos’ ho váže k nim, úd zdravý k zdravým údům:
květ krve své si jedním sluncem dáme líbat, zlatit,
a v nejlepších svých chvílích jdeme od zákonů k pudům.
Dech morový, jenž z černých knih k nám stoupá,
jen na čas hrozil být nám nebezpečný.
Osudu každý nevyzpytatelný úhoz sečný
v bystřině vlastní krve hořící nás skoupá:
však z lázně té jde člověk, nezmar, čist a věčný.
Dar jara vonného a prahnoucího leta
se s dary podzimu i zimy snoubí
na naších nivách rozlehlých a v duše hloubi.
Všech cílů rozličných v sled přijde jedna meta,
ať pracujeme na poušti neb v sadu stinném loubí.
49
A často ovšem naše ramena se skříží
a není přátelské to naše obejmutí.
Ať jakákoli síla nás to ku zápasům nutí,
ona též učí hleděti nás mraků mříží
v tajemství propastná a v světů hnutí.
Ať v tržištích, ať v celle poustevničí,
přec jeden hlad v nás nikdy neskojený,
hlad po pravdě a kráse květiny i ženy,
po setby bohatství, jež svadá rychleji než klíčí.
Nevěra naše pouze zdánlivá je prostřed věčné změny.
Když lačný duch náš mnoho pochopí a pozná
na rušném staveništi krásy,
tu teprv neklid nejistot se k slovu hlásí,
a se všech stran zní otázka, zda možná,
by v změnách těch nám zrály naše klasy.
A v hájích našich království, hle, jásot písní
ze srdcí tlukoucích se line s fial vůní.
Lekníny neřeknou, kdo usnul v tůni,
však jistě usnul v lásky zmatení a tísni.
Ta láska zlá... Oh, ne! Jsme doma jenom u ní.
50