Ve skalní sluji.

Ve skalní sluji.
V propasti propast... A mezi skalami sluj osamělá, černá, přísně chodci hrozí. Krom’ ní však ani jedna skrýše nezůstala mi, když lidé nepřijali mne a oslyšeli bozi. Na prahu sluje, lidský prášek... Živly mluvily ke mně svou řečí hromovou a prostou. Blesk bílý svítil mezi vodami, jež k zemi pádily. Cítil jsem: světy zvedají se, nové vegetace rostou. O, dešti bleskuplný, lij se v kaskadách na zemi žíznivou, na moji žíznivější duši, nánosy rmutné starých let a těžký prach smyj s údů, bouří omládlých, v nichž hoří krev a buší. Dej nápoj jistoty mi poustevníků, kteří život poznali a rozjasněným pohledem ho celý uviděli ze skalních slují svých, kde se zvířaty spávali, když přešli hranice, jež život zdánlivě na tisíc zlomků dělí. Život, tož přechod z formy do formy a vznik a zmar, pod plejadami hvězd jim jedinou byl harmonií, světel, tónů, plynů, moří a lávy klokotný var, sepjetí sil a živlů ve věnec, jenž nevadne a nepomíjí. 47 Vřel celý život kolem nich a oni sami jen od vesnic daleko se s zvěří přátelili, pohrouženi v svá dumání za šeptu hvězdných kantilén, v souladu s harfou vesmíru sny zpěvné snili. Jednotka v moři jednotek, já, s lidským národem tisícerými vztahy jsem jak sítí pevnou spojen, k tajemství poután krásou opojnou, jíž dává tato zem, prach v prachu, vzlétám malinko, a neukojen, chci vidět náplň života a život vířící, jak v hloubi propastné ho sluncí svity zlatí... Zářivý meteor po nebi zjasněném v tůň nekonečna letící svádí mou duši do dálek, z nichž opojením znavena se vrátí. Sám v sluji. Lidský prášek... Budu něm’ a tich’. Bohům se vyhnu a lidem podám teplé svoje ruce, když půjdou kolem v řadě do hutí a lích. Člověk v sluji... A snad jenom srdce, které bije prudce.. 48