V propasti propast... A mezi skalami
sluj osamělá, černá, přísně chodci hrozí.
Krom’ ní však ani jedna skrýše nezůstala mi,
když lidé nepřijali mne a oslyšeli bozi.
Na prahu sluje, lidský prášek... Živly mluvily
ke mně svou řečí hromovou a prostou.
Blesk bílý svítil mezi vodami, jež k zemi pádily.
Cítil jsem: světy zvedají se, nové vegetace rostou.
O, dešti bleskuplný, lij se v kaskadách
na zemi žíznivou, na moji žíznivější duši,
nánosy rmutné starých let a těžký prach
smyj s údů, bouří omládlých, v nichž hoří krev a buší.
Dej nápoj jistoty mi poustevníků, kteří život poznali
a rozjasněným pohledem ho celý uviděli
ze skalních slují svých, kde se zvířaty spávali,
když přešli hranice, jež život zdánlivě na tisíc zlomků dělí.
Život, tož přechod z formy do formy a vznik a zmar,
pod plejadami hvězd jim jedinou byl harmonií,
světel, tónů, plynů, moří a lávy klokotný var,
sepjetí sil a živlů ve věnec, jenž nevadne a nepomíjí.
Vřel celý život kolem nich a oni sami jen
od vesnic daleko se s zvěří přátelili,
pohrouženi v svá dumání za šeptu hvězdných kantilén,
v souladu s harfou vesmíru sny zpěvné snili.
Jednotka v moři jednotek, já, s lidským národem
tisícerými vztahy jsem jak sítí pevnou spojen,
k tajemství poután krásou opojnou, jíž dává tato zem,
prach v prachu, vzlétám malinko, a neukojen,
chci vidět náplň života a život vířící,
jak v hloubi propastné ho sluncí svity zlatí...
Zářivý meteor po nebi zjasněném v tůň nekonečna letící
svádí mou duši do dálek, z nichž opojením znavena se vrátí.
Sám v sluji. Lidský prášek... Budu něm’ a tich’.
Bohům se vyhnu a lidem podám teplé svoje ruce,
když půjdou kolem v řadě do hutí a lích.
Člověk v sluji... A snad jenom srdce, které bije prudce..