Duhami zahrá svit.

František Taufer

Duhami zahrá svit.
V jásotu jara země probuzená voní jak rozpálené tělo mladé ženy. Nad loukou rozkvetlou se srny kloní. Tráva je svůdná: usedám si do ní, a do potoka hledím na hru bílé pěny. Ty moje srdce, ztvrdni jako skála! Viď, nehrají to jiskrami mé slzy, to rosa večerní už v trávu napadala. Žežulka kuká, jakoby se smála, i já se budu možná smáti brzy. Pojďte mne do samoty navštíviti, mé hvězdy, zádumčivé panny! Duhami zahrá svit váš ve studánkách žití, až budu dlouhým douškem píti, a na nivách svých sbírat drobty manny. 13