Na zemi tvořit...

František Taufer

Na zemi tvořit...
Proč prchá všechno do daleka, jak plachá laň, jíž pohladit’ chce ruka moje měkká, jak šumot křídel motýlích a zlatých brouků třpyt? Proč slunce za hory vždy zapadá mi, když mohl bych s ním hrát’ si po práci? Když vydat’ chci se za hvězdami, proč každý krok mne zemi navrací? V prach rozpadly se dětské hračky... I smích (památka z dětství) odletí? Přestanu hledět’ za obláčky? Vždyť na nich chtěl jsem nejpevněji stavěti. Na zemi tvořit’ budu, sníti mezi mraky, všude, kam zanese mne křídel vzmach dobývat’ srdcem svým a svými zraky. Zavane vítr staletí: stavba i se mnou zmizí v tmách. 57