S květy.

S květy.
Tak někdy pýchou znavené nás ukonejší sen lethargický. A když pak nás vzbudí zas’ slunce zářivé, jsme ještě znavenější a vidíme, že jdeme žitím pokorni a chudi. Milenci nocí jiskřivých a chladných jiter, hvězd kouzlem těšíme svou duši. V bolesti, skryté žárlivě ve hloubi niter, jak němí jdem’ a pro soucitná slova hluši. Ke stéblu stéblo zvolna přikládati, toť práce naše v neúrodných polích. V jho jedno se zvířetem spiati se živly bojujem’ a padáme v těch bojích. A když k nám země krásou jara promluvila, tu čistou její nádheru svým zjevem bojíme se poskvrniti. Zamilováni do svého marného a pokorného díla, chcem’ sebe samy v bílé květy proměniti. Kořeny svoje zapustit chcem’ na jezerním břehu, kde možno teplo paprsků pít širokými listy, jak rozkoš přijímati ranní rosy něhu a s vůní země smísit dech svůj lehounký a čistý, 9 v přívalu deště tělo svoje vykoupati, ať všechny zvábí motýle a vůní svou je zmámí, do hlubin zrcadla se zticha pousmáti a závodit v své kráse se hvězdami. Pak kdysi, květy bílé v suchém listí zahyneme, až na kraj padne těžká ruka zimy. Nebudem’ myslet’ s úzkostí, zda z jara zas’ se rozvineme. S květy jsme žili, i umírati chceme věrně s nimi. 10