S květy.
Tak někdy pýchou znavené nás ukonejší
sen lethargický. A když pak nás vzbudí
zas’ slunce zářivé, jsme ještě znavenější
a vidíme, že jdeme žitím pokorni a chudi.
Milenci nocí jiskřivých a chladných jiter,
hvězd kouzlem těšíme svou duši.
V bolesti, skryté žárlivě ve hloubi niter,
jak němí jdem’ a pro soucitná slova hluši.
Ke stéblu stéblo zvolna přikládati,
toť práce naše v neúrodných polích.
V jho jedno se zvířetem spiati
se živly bojujem’ a padáme v těch bojích.
A když k nám země krásou jara promluvila,
tu čistou její nádheru svým zjevem bojíme se poskvrniti.
Zamilováni do svého marného a pokorného díla,
chcem’ sebe samy v bílé květy proměniti.
Kořeny svoje zapustit chcem’ na jezerním břehu,
kde možno teplo paprsků pít širokými listy,
jak rozkoš přijímati ranní rosy něhu
a s vůní země smísit dech svůj lehounký a čistý,
9
v přívalu deště tělo svoje vykoupati,
ať všechny zvábí motýle a vůní svou je zmámí,
do hlubin zrcadla se zticha pousmáti
a závodit v své kráse se hvězdami.
Pak kdysi, květy bílé v suchém listí zahyneme,
až na kraj padne těžká ruka zimy.
Nebudem’ myslet’ s úzkostí, zda z jara zas’ se rozvineme.
S květy jsme žili, i umírati chceme věrně s nimi.
10