Kdos kráčel po řekách.
Hned časně z rána veliký pták sivý
svá křídla rozložil pod únorovým nebem.
Nebyl to pták, byl den to morosný a málo živý,
den hovořící sotva slyšitelně praskajícím ledem.
Hra větru šalebná o smrti zimy vyprávěla,
však skřehlé stromy ještě nevěřily tomu.
Jakási mdloba neznámá se duše zmocnila a těla
a nikdo nevyšel dnes roztouženě z domu.
Hned časně z rána bylo nějak vážně v kraji.
Nad čí to hrob se stromy nakláněly?
Tvář k oknu přitisk’ jsem a slyšel jsemjsem, jak hrají
divoké větry v lesích širokých, jež tměly se a tměly.
Kdos kráčel po řekách, že ledy zapraskaly.
Byli to možná první vyzvědači jara,
jdoucí se podívat, zda novou kolébku mu uchystaly
lesy, z nichž vystupuje ranní, šedá pára.
27