Půlnoční.
Svit lampy dohořívající padá
v sinavé tváře unaveného,
jenž, chovaje v svém srdci touhy hada,
v prchavých chvílích nejistoty bádá
o smyslu štěstí v žití nepoznaného.
Čistého jitra přelud zářivý a sladký
mu se snem mizí v nočních tmách.
Každý krok poznání ho vede zpátky
v tápání, v nejistoty, zmatky,
a k propastem ho nese křídel pyšný vzmach.
Vteřiny letí překotně... A láska
se v ložnicích již rozezpívala.
Ze šťávy země rostoucí, však nebes kráska,
ač tisícerá její podoba a maska,
bdícímu o samotě svůdně nezakývala.
A písní sotva slyšenou, tak jemně hranou
na strunách paprsků, se chvěje noční vzduch.
A člověk, umdlen dary života a každou jeho ranou,
po stupních mdloby jde a podvědomí branou
v kraje, kde hmota hovoří, když dávno mlčí bůh.
31
A znova vždy chce plouti života řeky na peřeje:
žít’ ve kráse a umřít’ ve kráse!
Když zase, znechucený, smrti blížení si přeje,
tu touha života ho tím víc hřeje,
a v přání konce táže se, zda zítřku dočká se.
Skolébán únavou a písní temnot, člověk usne,
pták z hnízda vyhnaný a se zlomenou perutí.
V snů atmosféře vyděšené, horečné a dusné,
mátohy zákeřnické, laškovné a luzné,
mu dají málo blaha zapomenutí.
32