Je ticho před bouří.
Zazpíval vítr, v dálce slabě zahřmělo,
vzpomínkou tesknou zachvěla se země,
i já se zachvěl, srdce mé se zachvělo,
a večer dávný znova ožil ve mně.
To večer byl, jak často nebývá:
svá křídla dobrotivá prostřel nad námi,
a píseň šťastná zazněla a přece truchlivá,
když rozložil se, tichý, mezi horami.
Žal touhy neukojené se třás’ mi ve hlase,
neb s krásou večera to závodily tvého těla vděky,
a s lučin skosených k nám vůně sena táhla se,
a vzdechy z lesa spícího a šepotání z řeky.
Kouzelná pásma nitek stříbrných si luna snovala
nad tichem večerního bludiště, nad hrůzou oběžnice kleté..
Tehdy mi silná vůně žití vystupovala
z kalichu tvojích rtův, o ženo, marný květe!
Jsi marný, květe, jako vše, co v mlhy jde a zapadá,
však ze všech květů země nejvíce jsi sladký.
Snem muže jde jak věčná záhada
tvé zjevení, dar krve hořící a v tichu výkřik krátký.
37
Však ruce v roztoužení marně hledají
tě v kraji neznámém, kde pozvolna se stmívá.
Je ticho před bouří: večerní stíny odpovědi nedají,
když poutník zavolá k nim slova kormutlivá.
Sen, marný jako ty, v dál’ mizí černavou,
a země pustá pod nohama k pláči srdce nutí.
A mraky soucitné, jež se mi šinou nad hlavou,
se rozplakaly se mnou v jednom vzpomenutí.
38