CESTOU K PRAMENŮM.
Hle, krása světa kterak krutě šalebná k nám bývá:
s jitřní zorou a rosou duhovou jak sladké pokušení
nám v okna zaťuká a s ptáky v hnízdech zpívá,
a oči naše omámí svých barev vějířem, jejž stále mění,
že les je pohádkou, kobercem vřesoviště, mořem niva.
Tma praská, zvoní paprsky a naše hoří cévy,
když z oblaku se zvedá slunce majestátnost oslnivá.
Zapomínáme náhle na soumrak i časné ptačí zpěvy.
Den kráčí nezdolně, s ním naše touha divá
k pramenům rozkoše jde pro vzdechy a pro úsměvy.
A cestou třikrát padáme... Neb slunce pije sílu
i z naší krve hořící i z vod nám přislíbených.
Ujdeme s bolem krok a slunce ujde mílu,
a zapadne, když klesnem u řek vysušených.
Jen rosa laskavou je k nám, když skláníme se k dílu.
Když skláníme se k dílu marnosti a slávy:
zachytit krásu přeludnou, jež omámila
rty naše, srdce blouznivé a těžké hlavy.
A zaníceni snem, jejž hmota kdy jen snila,
tvoříme nové světy ze vřící a nebezpečné lávy.
11
A krása, zachycená mramorem či kovem,
a gestem nebo zvukem ovládaná, nikdy není
pramenem bez nás umírajícím... Vždy v zanícení novém
můžeme jíti k ní, zamilováni ve své snění,
a opojit se tónem, barvou, linií a tvarem – krásným slovem.
12