NA JEJÍŽ ŇADRECH.
V noc bílou prškou lije se hvězd pláč
a slzy tuhnou v krystaly a zvoní,
až dojat bdící a probuzen spáč
se nachýlí a vztáhne ruce po ní
a zašeptá: V mou duši vejít rač!
Den mdlý a unavený nešel spát
se sluncem. V duši uvězněný zůstal,
jak s ní by kouzlem tajuplným spiat,
se rozložil a v nesmírný žal vzrůstal,
proud divý, jemuž zastaven byl spád.
A ty, jež mír jsi velebný a klid,
ó, noci bělostná a konejšivá,
na jejíž ňadrech jako zlomky slíd
se tisíc blesků v jediný blesk slívá,
v mou duši přijď, jí nepřestaň se chvít!
Ji zatop mírem, jenž je k smrti most,
prvotní něhou kantát nezpívaných,
v nichž čas jen pěje, omezení prost.
A s hudbou vůní, s šeptem moří slaných
mi přines lék, jenž změní pro věčnost.
14
Jak pohled milostný tvůj bílý svit,
šum paprsků jak ptačí šveholení.
Ze tvého dechu věčného chci pít
slast, která dává zapomnění,
a na tvých ňadrech bez pohnutí snít!
15