HADÍ DECH.
Položil jsem se tváří na okno a utišení žádal
nic víc než ticho, ticho, zapomnění.
Ne spánek, jenž by křídla skládal,
jen mír, jenž trvá okamžení
a pro věčný čas mění.
A z venku kdosi pozvolna se blížil,
k oknu, jež vedlo do noci, se sklonil,
tvář ke sklu přitiskl a zrak svůj skřížil
s mým pohledem, že zlomen zvonil
a slzy konejšivé ronil.
Byl můj to stín, mé tváře zobrazení,
tajemná postava, jež krok můj střeží?
Noc zachvěla se v lehkém zamrazení
a hvězdy třásly se jak světlo věží
do husté mlhy dálném na pobřeží.
Zvonily ledy tajuplnou hranu.
Stín polibek mi v čelo vtiskl jemně.
Buď dávný nepřítel, buď anděl na ochranu,
mír neseš-li, pojď, vejdi, zůstaň ve mně!
Pojď, poznej tíhu rozkoši, již dává země.
19
Stín blížil se, by s tváří mojí splynul.
Leč horký dech můj na skle v led se srazil,
i zmizel stín a ani nepokynul.
Dech, v křehké květy změněn, mrazil,
a roztávaje po skle jako had se plazil.
20