HOŘÍCÍ ÚL.
Nemocní žebráci u dveří kostelů,
když líbají mé bílé nohy v lehkém běhu,
v modlitbách šeptají, že květy postelu
zem’ všude, kudy nesu těla svého něhu.
Dav lidí lhostejný mne potká na cestách
a krokem oddaným mé kráse ustupuje,
srovnává s růžemi mých zdravých tváří nach
a dětem jméno mé zanícen opakuje.
Já nejsem, jak mníte, blažená nevěsta,
neb světu ani nebi nedala jsem ruky:
jsem spíše královna bez země, bez města
a nikdo nezměřil v mé duši hloubi muky.
Jen v sobě plápolám jak v zimní poledne
úl spící v zahradě bezbranným smutkem hoří:
šum křídel zoufalý mne v ohni pozvedne
a v blankyt blaženství, slyšíš!, jak loď mne vnoří.
Jen sebe samu jsem schvátila plameny,
jež ve mně šlehají jak v zapáleném chrámě.
Však ty mne stále zříš chladnou jak kameny,
jak podávali by mně bozi pyšná rámě.
18