KVĚTNOVÁ NOC
(Z. K.)
Své okno otevřela do noci, když město spalospalo,
a v polosnění matně slyšela šumění sadů,
jak množství hlasů by se stlumeně domlouvalo
a chvělo, zamrazeno předzvěstí jitřního chladu.
A hravě, jako s dlaně do dlaně se přesypalo
s měsíce na zem’ světlo bělostné, zvonilo v pádu,
ve větvích stromů jako v náručí vášnivě plálo
a travnatými luhy prostřelo svou křehkou vnadu.
Dech větru byl jak tichý polibek úst milujících
a jako svěží vůně jabloní, když rozkvétají
po prvé v teskné noci májové pod okny spících.
A ve chvíli, kdy lehký obláček tvář luny clonil,
se dívce zdálo, že je pramenem v lesnatém kraji,
že kdosi žíznivý se zastavil a nad ní sklonil.
20