VLÍDNÝ POHLED.
Hospodář vyšel do polí a zamyšleně stanul
nad pozdním tichem nesmírné zorané rozlohy,
kam odpolednem říjnovým podzimní vítr vanul
odnikud, z dálek, z neznáma, z hluboké oblohy.
Své vlastní srdce slyšel bít’ rythmickým rázem cepů
a myšlenkami smavými byl bohu podoben,
jenž pro tajemství dívčích těl, opojnost vinných sklepů
na zemi chudou sestoupil, jsa révou ozdoben.
Samota kolem mlčela a chvíle němé pluly
v závojích šedých oblaků propastnou tišinou,
a když je ruce větrné lehounce rozhrnuly,
zas mračna jiná opáčně letěla výšinou.
Pod nebem oheň pastevcův o nebes ohni bájil,
jenž v létě tančil nad polem a v lásky žádosti
stlal měkké lože lučinám, v plod jabloní se stajil,
dal růži teskným zahradám a rozkoš mladosti...
Šel zadumaný hospodář po mezi krokem klidným,
a když byl téměř za humny své rodné dědiny,
se ještě jednou obrátil a pohleděním vlídným
zobjímal brázdy široké, lán černý jediný.
50