ZBLOUDILÝ JEZDEC.
Jel polem blátivým za noci nejisté
a pátral neklidně po cestě k lidským chatám.
Však keře zakrslé mlčely bezlisté,
když ptal se: „Nevíte, kam bez oddechu chvátám?“
Dech prsti klamal jej vůněmi domova
a ticho samoty se zdálo chvěti slovem,
jímž matka šedivá radostně promlouvá,
když syna po letech zas vítá pod svým krovem.
Stín, jenž se v dáli chvěl, měl vnadnou podobu
oddané milenky, jež slíbila a čeká,
i když jí vichor let rve mládí ozdobu
a tělo horoucí pučí, však nerozkvétá.
Zřel opuštěný strom, zlomený vichřicí:
čněl do tmy pochmurně jak symbol smutné vlasti,
však jako ona snil o rose třpytící,
poslední nadějinadějí se nepřestával třásti.
A hvězdy ve mracích, oasy světla v tmách,
se nad ním jiskřily jak oči silných bratří,
jak šťastné úsměvy, jež zjevují se v snách
a jež snad za chvíli na tvářích živých spatří.
Tkal přízi myšlenek si v závoj malebný,
potichu zpíval si jak pták na ratolesti
a ještě tehdy zřel blesk štěstí šalebný,
když hlídka nepřátel jej zdrtila svou pěstí.
59