ZPĚV VE VÝŠINÁCH.
Hlas dolin pode mnou, vln vodních šumná hudba,
vzdech ňader toužebný a šepot niv a lesů
mi echem doznívá... Má křídla moje sudba
a větrům na vzdory se k modrým výškám nesu.
Zvonění teskných stád na pláni jezer snivých,
kde plavá pastýřka si u vod vlasy splétá,
se ke mně nevznese... A ve snách opojivých
ni matná vzpomínka na všednost nerozkvétá.
Sem v lednou samotu mne nikdo neprovází,
ni dívčí podoba mi v srdci nedlí smavá.
Na cestu skalnatou však slunce oheň hází
a vítr oblakem jak na znamení mává.
Svou slabost pohřbil jsem. Jdu vítězný a chtivý.
Svým čelem v čelo skal a duchem v prostor biji,
po každém úderu mi tryská pramen živý,
proud žití nesmírný, z něhož svou sílu piji.
Mne závrať nejímá, když rozhrne se clona,
jež propast halila a nová perspektiva
mne mocně oslní jak svěží luka vonná,
jež v dáli s hvězdami a s mléčnou drahou splývá.
V pohledech očí mých se světy věncem pojí,
tušení dálných sfér mne jistotami plní
a věčnost mlčící jak stín nade mnou stojí,
v blankytu hlubokém své rozhazuje zrní.
69