ŽALM ZÁSTUPŮV.
Nám štědrou rukou země na stůl dala
přehojně plodů k hodu života,
nám tvrdé brány otevřela skála
a klenotnice hlubin vstříc se smála
jak přelud, jenž se v ohni mihotá.
Dno moří skryté nám se objevuje.
A mraky, jež vždy byly nad námi,
vzduchové naše loďstvo obletuje
a nad ně v azur propastný v dál pluje,
v tůň, ozářenou slunci, hvězdami.
Svět podmaněný celý nám se vzdává,
ve službě máme živly zkrocené,
slunečních paprsků síť věčně žhavá
smyslným plamenem nás obetkává
a k lásce budí srdce zborcené.
Ve sny nám šeptá rostlinstva dech vonný
a kolébá nás hudba horských řek,
posmrtnou slávou hlaholí nám zvony,
chvilkovým štěstím znějí žití tóny
a těžkým steskem písně pastýřek.
Na černých líchách sklidili jsme dosti,
ač daním oddělujem’ velký díl:
ať trubců dav se s námi dobře hostí,
ať státy kují zbraně vražednosti,
ať naplní se politiků cíl!
74
Je dosti chleba ve všech brázdách země
a na všech stromech dosti ovoce.
Koberce trav se rozprostřely jemně
z údolí až po zasněžené témě.
Květ jabloní se vrací po roce...
*
Po robotě nám paže mdlobně klesá:
je příliš jemný pro ni žití květ.
A příliš vysoko i skřivan plesá
až ve vrcholcích azurného lesa,
kde pozemským jej okem nevidět’.
Jsme děti brázd a do své rodné půdy
jak stromy zapouštíme kořeny,
od kolébky jdem’ žitím ve hrob chudý
své uložiti unavené údy,
jež ze země jsou Slovem stvořeny.
A píseň slavná, již nám básník zpívá,
když hymnem život země provází,
nám v duších ozvěnami nedoznívá.
Jsou mrtva pro nás slova opojivá,
od srdcí tvrdých nám se odrazí!
I píseň, již jsme sami kdysi pěli,
své podmanivé kouzlo ztratila.
Jsou potrhány struny, jež v nás zněly,
duch v těle uhasíná, otupělý,
podstata života se zvrátila?
75
Nám zpívá monotonní šumot strojů,
kladiva úhoz bouří rytmicky,
a těžký dusot ozbrojených vojů
k nám hřměním letí v době nepokojů
jak nových časů rachot hymnický.
*
Kostely naše slovem lhoucích kněží
se boří, na hlavy nám padají.
Strom víry v srdci, který voněl svěží,
nemocný, bleskem zasažený, leží
a všechny jeho květy zvadají.
Noc duší táhne hluboká a tmavá
a bouří duchovou jsme zmítáni.
V daleku kdesi hoří zora smavá,
však u nás temnoty cár pouhý mává.
V daleku kdesi váhá svítání.
Snad, až se naplní zas’ kdysi časy,
početí božské zemi oblaží,
a v dítěti, jež v prachu cesty hrá si,
nám tajně vzroste zvěstovatel spásy,
jenž oheň s nebe snést’ se odváží.
76