POLE V ZÁVĚJÍCH.
Angelus snění zavlál křídly svými,
severák drsnou kolébavku zpíval
a zima vešla kroky tajemnými,
ulehla na zem’ údy zemdlenými
jak ten, kdo přišel jen, by odpočíval.
Snu těžkému se pole dálná vzdala,
žní štědrou znavená a vyčerpaná.
Pradlena mrazná šlojíř z jíní tkala
kol stromův u silnic... A tiše spala,
ztracena v závějích, má rodná Haná.
Kdo vyšel z domu v této bílé chvíli
a závějemi do pole se vydalvydal,
v rokytí slyšel, kterak vítr kvílí,
sníh uzřel spáti v nekonečné míli:
sníh se sněhem tu před ním jen se střídal...
Ó, jistě že se polím měkce leží,
když sněžné povlaky je obalují
a v tichu odpoledne na ně sněží.
Toť moře bělostné je bez pobřeží,
až do hor vlny jeho vystupují!!
To všechna pole v jedno spojila se
jak v dávných časích, všem kdy náležela
podílem stejným v úrodě i kráse,
kdy zlatem rodu bylo zlato v klase,
jež praskající fůra odvážela.
83
Jak nebylo by lichvy ani daní,
ni burs, jež příští žní již spekulují:
dýchají pole v přehlubokém spaní,
v snu nejsladším, ve dlouhém zadumání,
v závěje sněhové se zahalují.
Jak jeden hospodář by jimi vládl,
hospodář jediný, tož národ celý,
jenž svobodně by rádlo v brázdu kladl,
volnosti jehož zpěv by v žatvu padl
a jeho hněvy šírem burácely;
jak nebylo by tisíc chudých lánů,
sta vyměřených, rozdrobených polí,
leč jedno pole bez míry a plánu,
jež rosným šperkem ozdobí se k ránu
a všechny tvory pozve za své stoly...
84