Plam posvátného zanícení
mou duši v jasný hranol mění,
jímž rozkládá v nejdalší světů všech kraj
svou nádheru předivný světelný taj.
Ó rozkošné sálání ruměných lící,
úst růžových, pivoňky temně se rdící
i červánků vylitých na tlumy hor,
jak luzně se duši v tvé teplotě zračí
žár lásky všech nebeských pochotí sladší,
v níž původ i bytí má všeliký tvor!
Té lásky roznět nadšený
šleh’ nejprudšími plameny,
když v usmíření lidských vin
krev na kříži lil Boží Syn,
a zázrak její po tu chvíli
v tvar hostie se denně chýlí
jak tajůplné perutě,
by světlem byla v temném dolu
a střílet mohla v touhy bolu
svým šípem duše labutě.
Ó lásko, které nepochopím,
nech v žár tvůj celou duši ztopím,
jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství!
Jak úchvatně kolem žluť nádherná hoří!
Ať do skvoucích komposit ponořím hled
neb do změtu těles, jenž v oblohu vset,
já zatonu ve světla, ve zlata moři.
Zde vizte, pyšná knížata,
zdaž tak jest na lesk bohata,
tak vzácna vaše nádhera
i skvoucí sláva veškera
jak ona, v jejíž zlaté stopy
svět veliký se všecek topí!
Ó slávo Boží, jejíž třpyt
Bůh sám jen stačí pochopit,
jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství!
Tvé přelahodno zbarvení,
trav, křovin svěží zeleni;
tvým prostým vděkem prokmitá
zář jakás vyšší zakrytá
a časem vzejde z tajů tvých
ráj luzný květů kouzelných.
Tak milý, plný skrytých krás
Ty’s, Ježíši, byl v blahý čas,
kdy zázračný Tvůj kyn i hled
svět uchvácený k ráji ved’,
a zračitě jevilo božství Tvé tělo,
když sněhem se na hoře v proměně skvělo.
Ó Slova v tělo snížení,
jímž lidstvo došlo spasení,
jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství!
V modř ledovou nebes a moře
jas půvabný vylévá zoře,
že letím těm bezmezím v záchvatu vstříc,
bych v zákoutí tmavé se nevrátil víc.
Ty, Bože, svou nesmírnost chladnou
též oskvíváš vlídností vnadnou,
že padám jak meteor v něžný Tvůj klín
a klokotem slavíků jásám,
co v letu tom okovy střásám
a nade všech trudů se vynáším stín.
Ó žasná Boží nesmírnosti,
v níž divů vírný svět se hostí,
jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství!
Plam posvátného zanícení
mou duši v jasný hranol mění,
jímž rozkládá v nejdalší světů všech kraj
svou nádheru předivný světelný taj.
Ó předivný světelný taji,
až ztopí mě v edenském kraji
jak přívaly blesků tvůj zračitý svit,
pak bytost má na žaltář chvály ti vzhude
a věčně svým jásotem omdlévat bude
i věčně se z omraku křísit a žít!