SEN.
PŘEVORU LOHELIU SCHMIDTOVI.
Sad klášterní byl samý květ –
mé srdce mučil starý hnět,
až umdlel jsem a v trávě zdřím’ –
Ten krásný sen já živě zřím.
Strom luzný vyhnal z ňader mých;
co květů na něm, zářný sníh.
Již květy v třešně změněny;
co třešně, granát ruměný.
A z jasných oken vlídných cel
roj holoubků v sad vyletěl.
A přímo ke mně hnal je hlad,
kde který na strom chtivě pad’.
A všecko zabral jejich plen,
plod sladký, listí, větve, kmen.
20
Jen jízvy purpur temný vzplál,
kde lákavý strom pyšně stál. –
Sad klášterní je samý květ –
mé srdce mučí starý hnět
a vrací je v ten krásný sen,
kdy holoubkům se dalo v plen.
21