MAJÁK.
Kam pohlédneš chmurném po prostoře,
jen bezedné, vírné, temné moře;
v něm do skály vhloubena majáku pata –
Ó vítej mi, Církvi má svatá!
Vír polyká maják – co příboj, to lok –
shluk ledovců routí se na jeho bok,
by zvrátil jej ve chvíli nejblíže příští –
Svět o Církev hlavu si tříští.
Ať ve hloubi, šíři
tůň hrozná se víří,
ať úskalí ukrytá lodníka straší,
svit luzný, jenž s majáku hlavy
dští brokátem v oceán tmavý,
loď vrátkou mu vyvede v končiny blažší. –
Ó Církvi, majáku můj vysoký,
ať bouří, soptí pekel útoky
jak zběsilých povodní nesčetná hříva,
ať lóží voj odbojný Satana vzývá
a vzdoru věž hrdou až po nebe staví,
skráň zářná Tvé trnovím věnčené hlavy
až k poslední neznámé skonání chvíli
loď věřících povede k věčnému cíli!
72