MARIA.

František Kyselý

MARIA.
Dlí Anna na loži. Tvář její září blahem a rozjasněný zrak tkví na robátku drahém, jež vroucně objímá a vine k něžné hrudi. Jen jedna nemilá a tvrdá nesnáz trudí tu máteř velebnou a štěstím prochvívanou, jak nazvat rozenku v dar vzácný nebem danou; neb osm prošlo dní a chvíle dálna není, kdy vejdou přátelé a kněží shromáždění, by Bohu s rodiči vděk slušný prokázali a podle zvyklosti jich dítku jméno dali. I zvolá důvěrně v tom trapném nitra boji: „Sám, Pane, nazvati rač jménem dceru moji!“ Tu jasem nadzemským síň šerá bíle vzplane a již se zjevují v ní krásní nebešťané; ti v rukou třímají štít nevídaný, skvoucí, v nějž zářně vepsáno jest jméno přežádoucí Maria. Těch světlých andělů sbor úchvativě pěje: „Toť jméno dcery tvé, jež v bouřné věků děje a v lidských zápasů a sporů ropot divý znít bude jako zvuk harf rajských konejšivý a k nebes pokladům a darům vrchovatým všem Pána milovným vždy bude klíčem zlatým.“ Zpěv sladký dozvučí, tlum nebešťanů zmizí a matka, nadšena tou oslonivou visí, chce znát, co zjevené jí jméno vyznačuje, a různé představy a dohady si snuje. Jak palma vznešená, když vzplane raní zoří, jí věštka před zrakem z dob minulých se noří; to slavná Maria je, sestra Mojžíšova, vždy rázná v počinu a velká mocí slova, jež bijíc do bubnu pne vzhůru jasné skráně a ženy hebrejské zve k velebení Páně. 7 I zaraduje se a pomyslí si Anna, že dcera od Boha tak toužně vyžádaná snad věštkou bude též a k Boží chvále denní též pilně bude zvát vše krásné pokolení. – A zas tu Marii zří v duchu, kterak směle i s bratry oběma jde Israeli v čele, by dospěl z Egypta až spásy na hranici, a mezi Jehovou a jím je prostřednicí. Ples tichý zvlňuje hruď přeblažené Anny, an v budoucnosti zří duch její zadumaný, jak její dcera smír a milost místo práva všem u Hospodina, kdo hřeší, vyjednává, jak těší nebohé, jež uhnětá bol dravý, a věčně blaživý ráj na oči jim staví. – A zase na mysl jí připadá zjev nový; to Beseleel je, syn sestry Mojžíšovy, jenž rukou obratnou skvost mnohý vzácný robí a stánek posvátný jím velkolepě zdobí, že plané na poušti v div krásy roste skvělý a budí posvátný žas ve všem Israeli. Tu Annin tichý ples v cit hrdosti se mění a hned se odvážné v ní rodí pomyšlení, že dcera milostná dá také život synu, jenž jednou vykouzlí chrám skvostný Hospodinu neb říši kvetoucí, jíž peklo neodolá, a lidstvo veškero v ní k bohopoctě svolá. – A čím dál živěji štít na mysli jí tane a jméno písmeny veň zářivými psané v ní řadu představ čím dál jímavějších budí a slibné naděje jí rozvinuje v hrudi, až dceruščinu tvář jme do chvějivých dlaní a vroucných polibků déšť hojný vsype na ni a hlasem, z něhož slast i blahá pýcha vanevane, z úst libých vypustí to jméno požehnané Maria. 8 Ó, jaký zázrak! Jen je vyřkne s něhou vřelou, již jméno posvátné hruď její rozechvělou jak balsam prostoupá a blahodějně hřeje a v její pochopnost jas netušený leje, v němž náhle poznává, co slibuje a značí to jméno všechněch jmen, co na světě jich, sladší. Již chápe, jméno to že značí mocnou paní, a jasně v duchu zří, jak Marii se klaní a chválou, poctami ji zahrnuje všemi sbor duchů v nebesích a lidstvo po vší zemi. Již chápe, jméno to že hvězdu vyznačuje, a vidí, kterak dav, jenž mořem světa pluje, pln pevné důvěry zrak zdvíhá k její dceři jak plavci ku hvězdě, když nad mořem se šeří. Již chápe, blahostí a nadějemi zpita, že spasná, zázračná moc ve jménu tom skryta, a její bystrý duch zvuk srdcejemný vnímá, jenž tu zní prosebně, tu chvalopěvně hřímá, an stále střídavě, jak v břeh když bijí vlny, to jméno předivné lid vzývá nesčíslný. A tolik sladkosti má z toho jména v duši, že láskou nesmírnou k své dceři plá a tuší, kdo jeho lahodu a velkou sílu zkusí, že láskou plamennou též zahořet k ní musí. – Tu pásmo pomyslů, jež líbezně ji baví, ruch kroků přetrhne a hovor šepotavý; již kněze Joachim k ní přivádí a známé, jichž oči táží se: „Jak dítě nazvat máme?“ Jim Anna důstojná a klidná bez rozpaku zří vážných do tváří a do tázavých zraků a zvolna pozvedne a napřímí se v loži a zdvihne dítě své, dar štědré lásky Boží, a vzjásá, nadšení žár v jasném obličeji: „Pán, jenž nám dceru dal, sám nazval jméno její Maria.“ 9

Kniha Matka Boží (1927)
Autor František Kyselý