MARIA.
Dlí Anna na loži. Tvář její září blahem
a rozjasněný zrak tkví na robátku drahém,
jež vroucně objímá a vine k něžné hrudi.
Jen jedna nemilá a tvrdá nesnáz trudí
tu máteř velebnou a štěstím prochvívanou,
jak nazvat rozenku v dar vzácný nebem danou;
neb osm prošlo dní a chvíle dálna není,
kdy vejdou přátelé a kněží shromáždění,
by Bohu s rodiči vděk slušný prokázali
a podle zvyklosti jich dítku jméno dali.
I zvolá důvěrně v tom trapném nitra boji:
„Sám, Pane, nazvati rač jménem dceru moji!“
Tu jasem nadzemským síň šerá bíle vzplane
a již se zjevují v ní krásní nebešťané;
ti v rukou třímají štít nevídaný, skvoucí,
v nějž zářně vepsáno jest jméno přežádoucí
Maria.
Těch světlých andělů sbor úchvativě pěje:
„Toť jméno dcery tvé, jež v bouřné věků děje
a v lidských zápasů a sporů ropot divý
znít bude jako zvuk harf rajských konejšivý
a k nebes pokladům a darům vrchovatým
všem Pána milovným vždy bude klíčem zlatým.“
Zpěv sladký dozvučí, tlum nebešťanů zmizí
a matka, nadšena tou oslonivou visí,
chce znát, co zjevené jí jméno vyznačuje,
a různé představy a dohady si snuje.
Jak palma vznešená, když vzplane raní zoří,
jí věštka před zrakem z dob minulých se noří;
to slavná Maria je, sestra Mojžíšova,
vždy rázná v počinu a velká mocí slova,
jež bijíc do bubnu pne vzhůru jasné skráně
a ženy hebrejské zve k velebení Páně.
7
I zaraduje se a pomyslí si Anna,
že dcera od Boha tak toužně vyžádaná
snad věštkou bude též a k Boží chvále denní
též pilně bude zvát vše krásné pokolení. –
A zas tu Marii zří v duchu, kterak směle
i s bratry oběma jde Israeli v čele,
by dospěl z Egypta až spásy na hranici,
a mezi Jehovou a jím je prostřednicí.
Ples tichý zvlňuje hruď přeblažené Anny,
an v budoucnosti zří duch její zadumaný,
jak její dcera smír a milost místo práva
všem u Hospodina, kdo hřeší, vyjednává,
jak těší nebohé, jež uhnětá bol dravý,
a věčně blaživý ráj na oči jim staví. –
A zase na mysl jí připadá zjev nový;
to Beseleel je, syn sestry Mojžíšovy,
jenž rukou obratnou skvost mnohý vzácný robí
a stánek posvátný jím velkolepě zdobí,
že plané na poušti v div krásy roste skvělý
a budí posvátný žas ve všem Israeli.
Tu Annin tichý ples v cit hrdosti se mění
a hned se odvážné v ní rodí pomyšlení,
že dcera milostná dá také život synu,
jenž jednou vykouzlí chrám skvostný Hospodinu
neb říši kvetoucí, jíž peklo neodolá,
a lidstvo veškero v ní k bohopoctě svolá. –
A čím dál živěji štít na mysli jí tane
a jméno písmeny veň zářivými psané
v ní řadu představ čím dál jímavějších budí
a slibné naděje jí rozvinuje v hrudi,
až dceruščinu tvář jme do chvějivých dlaní
a vroucných polibků déšť hojný vsype na ni
a hlasem, z něhož slast i blahá pýcha vanevane,
z úst libých vypustí to jméno požehnané
Maria.
8
Ó, jaký zázrak! Jen je vyřkne s něhou vřelou,
již jméno posvátné hruď její rozechvělou
jak balsam prostoupá a blahodějně hřeje
a v její pochopnost jas netušený leje,
v němž náhle poznává, co slibuje a značí
to jméno všechněch jmen, co na světě jich, sladší.
Již chápe, jméno to že značí mocnou paní,
a jasně v duchu zří, jak Marii se klaní
a chválou, poctami ji zahrnuje všemi
sbor duchů v nebesích a lidstvo po vší zemi.
Již chápe, jméno to že hvězdu vyznačuje,
a vidí, kterak dav, jenž mořem světa pluje,
pln pevné důvěry zrak zdvíhá k její dceři
jak plavci ku hvězdě, když nad mořem se šeří.
Již chápe, blahostí a nadějemi zpita,
že spasná, zázračná moc ve jménu tom skryta,
a její bystrý duch zvuk srdcejemný vnímá,
jenž tu zní prosebně, tu chvalopěvně hřímá,
an stále střídavě, jak v břeh když bijí vlny,
to jméno předivné lid vzývá nesčíslný.
A tolik sladkosti má z toho jména v duši,
že láskou nesmírnou k své dceři plá a tuší,
kdo jeho lahodu a velkou sílu zkusí,
že láskou plamennou též zahořet k ní musí. –
Tu pásmo pomyslů, jež líbezně ji baví,
ruch kroků přetrhne a hovor šepotavý;
již kněze Joachim k ní přivádí a známé,
jichž oči táží se: „Jak dítě nazvat máme?“
Jim Anna důstojná a klidná bez rozpaku
zří vážných do tváří a do tázavých zraků
a zvolna pozvedne a napřímí se v loži
a zdvihne dítě své, dar štědré lásky Boží,
a vzjásá, nadšení žár v jasném obličeji:
„Pán, jenž nám dceru dal, sám nazval jméno její
Maria.“
9