HROZEN CYPROVÝ.*)
Svatá panna samodruhá
cestou k tetě Alžbětě
stane u kře cyprového,
jenž je právě ve květě.
Soudkovitých květů hrozny
toužně s keře pnou se k ní
žadoníce: „Některý z nás,
panenko, si utrhni!“
Utrhujíc kvapně hrozen
s květy bledé červeni
vzpomíná si, že ten hrozen
sluje hroznem smíření.
Dětinně se hroznu těší,
se zálibou shlédá jej
a pak jeho květy čítá,
jak jest dívek obyčej.
Když jich devět napočítá,
celičká je blažena
usuzujíc důmyslně,
co ten počet znamená.
Devítka ta připomínkou
měsíců je devíti,
jež jest Bohu vtělenému
v jejím lůně prodlíti.
———
*) Hroznovitý květ cypru či lavsonie.
22
Sám pak hrozen jiného nic
neznamená zřejměji
než plod božský v jejím lůně,
její slast a naději.
S hroznem v ruce dále spějíc
lehce jako gazela,
píseňku si prozpěvuje
vděkuplně zardělá:
„Milý můj mi jako hrozen,
vonný hrozen cyprový,
jeho vůně přelíbezná
pozemský ráj obnoví.
Milý můj mi jako hrozen,
vonný hrozen z Engaddi,*)
vzácnější a dražší je mi
nade všecky poklady.
Milý můj mi jako hrozen,
vonný hrozen smíření,
on svou krví kletbu hříchu
za mír věčný vymění.“
———
*) Oasa na západním břehu Mrtvého moře.
23