MAGNIFICAT.*)
V hor zátiší kmit’ záblesk potuchy,
že lilie a růže rozkvetou,
když Maria tam připutovala
a vroucně pozdravena Alžbětou.
V té šťastné chvíli záchvat prorocký
šleh’ v nitru Mariině plamenem
a nový blaha vzkvět, jejž zíral duch,
hned v prozpěvu se jevil vznešeném.
Hlas její zbožným pohnutím se chvěl,
když Pánu na čest počínala pět,
že dobrotivě na ponížení
své služebnice nepatrné shléd’.
Hlas její projevoval pokoru
a vřelé vděčnosti byl ozvěnou,
když plesala, že pokolení vše
ji zváti budou blahoslavenou.
Hlas její srdcejemně lahodněl
a v potůčku se měnil zurčení,
když zpívala, že milosrdný jest
Pán z pokolení do pokolení.
Hlas její mohutněl, když věstila,
že moc Pán působí svým ramenem
a jako plevy rozptyluje ty,
kdož pýchu plodí v srdci zmámenémzmámeném.
———
*) Chvalozpěv Panny Marie.
24
Hlas její slavně hlásal, s trůnu Pán
že skládá mocné, nízké zvedá naň,
že s prázdnem odbavuje bohaté
a lačným skýtá darů plnou dlaň.
A blahodějně jako v předjaří
kraj procítilý řeka roztálá
zpěv její zalil Alžbětinu hruď,
že nadšením tvář její zaplála.
Již v duchu zřela uskutečněno,
co sloky písně vyjadřovaly
a po čem zmíral touhou bolestnou
věk temnoty a bludu zoufalý.
Vtom nesouhlasně vpadat zaslechla
v to libé pění projev nechuti;
had lestný na Marii zasyčel:
„Tvá píseň vejde v zapomenutí.“
Jal rázem Alžbětu strach náramný,
že nenastane nový blaha vzkvět,
a v náhlé pochybnosti pátravě
zrak její k zpívající panně vzhléd’.
Než panna klidně dozpěvovala,
nic hada nedbajíc, jenž darmo lhal,
co v slávu písně, kterouž vnukl sám,
Duch svatý s libostí se zabíral.
Zřelť jasně, co se děje v budoucnu.
Hle, satan svádí duše s pravých cest,
leč Maria jim hvězdou zářivou
a píseň její zvěstí spásy jest.
25
Dóm po dómu se zdvíhá k nebesům
a v každém oltář halí vonný dým,
co v kůru biskupové s kněžími
tu píseň prozpěvují s nadšením.
Svět zatím rozmáhá se v pokroku
a k vrcholu se sbližuje co den,
až z velké pýchy plije po Kristu
a po církvi se šlape rozvášněn.
Než církev Kristu, choti božskému,
tu píseň Mariinu zpívajíc
tím půvabněji mládne v potupě,
čím déle slávě pověčné jde vstříc.
26