CESTOU Z EGYPTA.
Šli z Egypta jak vězni propuštění,
hruď jejich rozvlňoval vroucný ples;
z úst Mariiných znělo tiché pění
a Josef směle hlavu vzhůru nes’.
I s osla nesoucího zavazadla,
ač nebyl blízek vody prameni,
jak zdálo se, tíž vyhnanectví spadla,
klus jeho podobal se křepčení.
Než nejčileji božský pacholíček,
jda napřed, nožky v sypký písek ryl;
žár nadšení mu sálal z růžných líček,
„Již domů, domů!“ zpěvně šveholil.
„Co tvého syna,“ Josef k panně pravil,
„tak mocně láká v našich předků zem,
kde byl by jej snad života vrah zbavil
a strádání mu bude údělem?
Jak spěchem luzná tvářička mu plaje
a touhou hlásek jeho rokotá!
Co láká jej tak v našich otců kraje?“
A zvážnělá máť šeptla: „Golgota.“
51