JOSEFOVA SMRT.
Práh věčnosti se před Josefem šeřil.
Již od bytostí, které Bůh mu svěřil,
pryč bral se choť i pěstoun milovaný.
Byl nadeň Ježíš skloněn s jedné strany
a na pěstouna těcha neskonalá
jak luny svit se z něho rozlévala.
Choť svatá s druhé strany, slzu v řase,
co nejněžněji k němu vinula se
a pozorlivě truchlivý hled její
tkvěl na přepadlém jeho obličeji,
v němž stínem stopa úzkosti se tměla.tměla,
až sehnula se k němu něhou jata
jak vánkem krásná haluz květošatá
a rty se dotkla stydnoucího čela.
Tu s duše Josefovy tíseň spadla,
zrak potrhaný vzplál mu živým jasem
a svěžestí se zaskvěla tvář zvadlá;
sil nabyv promluvil k ní polohlasem:
„Ó Maria, když mizely mé síly
a dotekly se mne rty tvoje vřelé,
jež celovati smějí Spasitele,
cos vniklo v duši mou jak záblesk bílý
a zjařilo mě jakés opojení,
jež smrt mou v rozkoš netušenou mění.
Mne vděčnost k tobě naplňuje vroucná
a duch můj s nadšením zří do budoucna.
Hle, velké množství ctitelů tvých zmírá
a smrtná úzkost úporně je svírá;
než provázena andělskými kůry
ty k ložím smrtelným se snášíš shůry
a tajně tiskneš, láskou rozvroucnělá,
rty přelíbezné na miláčků čela
a polibek tvůj maří pekla škleby,
by duše nebály se vzletět k nebi.“
57
To předvěstiv a rozplývaje blahem
již před samým se octl věčna prahem;
jen ještě s Ježíšem se oko střetlo
a duše vzlétla v nekonečné světlo.
58