Ježíš, símě pravdy rozsívaje,
prvé učedníky k matce ved’,
aby v péči vlídnou přijala je,
než jej s nimi bude provázet.
Cestou Jan, syn Zebedeův juný,
stále zrakem na Ježíši tkvěl,
jenž mu nejtajnější srdce struny
zjevem svým i slovy rozechvěl.
Tak Pán v srdce Janovo se vhostil
a jej něhou nevýslovnou jal,
že co chvíle jinoch zažalostil:
„Ach, že Mistra dřív jsem nepoznal!“
Ač byl v Pánu zakochán Jan hodný,
přec i tesknost v něm se rodila,
když se rozpomínal na dům rodný,
kde jej laskala máť rozmilá.
Bál se, že mu touha po mateři
nedá k Mistru věrně přilnouti,
a již myslil, že se mu i svěří,
jaká obava jej kormoutí.
Mlčkem kráčel, v duši roztesknělé
neklidu a pochybnosti hnět,
až sbor učedníků s Mistrem v čele
vešel v mírulibý Nazaret.
Před příbytkem vlídně vítala je
Maria jak palma vztyčena;
cítil Jan, jí ve tvář pozíraje,
že se pod ním třesou kolena.
Nevěděl, zdaž diviti se na ní
prosté líbeznosti zbožných žen,
či si oči zasloniti dlaní
před velebou, jíž byl unesen.
Náhle pokory zář netušená
zasvitla jí z očí, se skrání,
před Pánem když padla na kolena,
žádajíc ho za požehnání.
Když jí žádost vyplněna byla,
vztyčila se jako palma zas,
úcta k Pánu v ní se roznítila,
slavnostně se rozleh’ její hlas:
„Synu můj, tys Bůh, Syn Boha Otce,
a z vás obou vychází týž Duch;
svět vás tři má svého za původce,
vy tři jediný jste pravý Bůh.“
V učednících, kteříž byli noví,
v tajích víry nevyučeni,
tato slova rázem k Ježíšovi
podnítila svaté nadšení.
Zároveň v jich nitru probudila
úcty k Marii cit dětinný,
že jí zaprosili: „Paní milá,
laskavě nás přijmi za syny!“
Jan pak k matce svého učitele,
panic k panně, úctou puzen klek’
a jí v náhlé příchylnosti vřelé
na nohu vtisk’ cudný polibek.
Ihned sklonila se matka Páně
k učedníku panna k panici,
„Synu můj!“ naň zvolala a skráně
hladila mu měkkou pravicí.
Název „synu můj“ jak balsam sladký
Janovi se v něžnou duši vlil;
pamětliv byl stále rodné matky,
ale více po ní netesknil.