ZÁZRAK V KANĚ.
V Kaně mezi svatebčany
jako hosté rozmilí
Kristus Pán a jeho matka
s potěšením stolili.
Pojednou máť pozorlivá
šeptla Pánu potají:
„V nesnázi jsou hostitelé,
neb již vína nemají.“
Toužně její snivý pohled
upíral se na syna;
on však pravil: „Ještě, matko,
nepřišla má hodina.“
V mysli pak mu zvolna vznikal
výjev plný veleby –
S Otcem, Duchem vidí sebe
slavně trůnit na nebi.
Vidí svoje svaté rány
nádherně se červenat,
obzvlášť onu v bílém boku,
plnou růži rajských vnad.
K ráně té se přichyluje
s láskou nejvýš slitovnou
jeho máť, jež na nebi jest
mnohomocnou královnou.
Přitulena k němu hříží
v bídnou zemi nyvý hled
a naň snažnou prosbu vznáší,
by tam zmírnil tíži běd:
65
„Synu, pro své rány shlédni
na zemi kraj po kraji!
Vína, chleba, kousku šatu,
přístřeší tam nemají.“
Pohnut jest a vděčné lásky
synovské mu praví cit,
že své něžné roditelky
prosbě nemůž’ odepřít. –
Probrav se jak z vytržení
dal Pán vážný naručest
čerstvou vodou naplniti
stojících tam džbánů šest.
K údivu všech svatebčanů
proměnil hned jeho kyn
čistou vodu v šesti džbánech
v nejjemnější ze všech vín.
66