VZNEŠENÝ ÚKOL.
Duch svatý v nitra prahnoucí se vlinul.
Zvuk s nebe jako vichru náhle ztich’,
zjev žárných plamů nad hlavami zminul;
klid zavlád’ v domě věrných Kristových.
Tu Utěšitelových darů dbalý
sbor apoštolů vyhrnul se ven;
víc Židů zatvrdlých se nelekali,
byl Kristus jimi směle veleben.
V tu dobu v opuštěném večeřadle
jen matka Ježíšova zůstala
a v duši její prohřáté a zmladlé
v žár láska k dílu spásy vzrůstala.
Choť nebeský, jenž skryl ji pod peruti,
když z něho Boží Syn v ní počat byl,
v ní způsobil a zmocnil toto hnutí
a hlasem tajemným k ní promluvil:
„Slyš kázat apoštoly! V této chvíli
jich družstvo, zbaveno všech okovů,
již rozvinuje míru prapor bílý
a šíří mladou církev Kristovu.
Aj, vidím, jak se silou rozpínavou
ta církev stává mocným tělesem;
je vítěz Kristus toho těla hlavou
a já.já, Duch Boží, duší jeho jsem.
Ač hlavu má to tělo světodějné
a já mu sílu divotvornou vlil,
však ještě třeba dát mu srdce hřejné,
jímž velmi rád bych tebe učinil.
84
Ó, rci, zda v tomto těle navždy mladém
chceš zbuzovati zbožný ruch a cit
a hřáti je, by nezmíralo chladem,
zda církve srdcem mateřským chceš být?“
Jak na zvěst archanděla Gabriele,
když měl se vtěliti v ní božský host,
vše cítění a chtění ovroucnělé
v ní změnilo se v prostou poslušnost.
Vší něžnou myslí k tomu svolna byla;
tu z chotě Ducha, jímž se dala vést,
hruď její milost nová zaplavila
a církve srdcem učiněna jest.
85