APOŠTOL PAVEL.
Pavel, křesťanů kdys škůdce velký,
v jizbu Ježíšovy roditelky
vstoupil váhavě a nesměle;
neb se v nitru mocně rozechvělém
trápil hořkým, neústupným želem,
že byl dříve krutým nepřítelem
předobrého Vykupitele.
Než i při tom želi choval víru,
že jen u Marie poklad míru,
mysli osvěžení nalezne,
a když v její tvář hled skromný vtopí,
že též milosrdí Páně stopy
značně vystihne a vypochopí
z její podobnosti líbezné.
Půvab jejích poubledlých lící
s probleskem krás vnitřních závodící
v duše hloub jej nevýslovně jal;
jenom ještě její mluvy zvuků,
jistě sladších slavičího tluku,
jež snad utiší v něm palnou muku,
poslyšeti horoucně si přál.
Pojal matku Páně žas a zmatek
pro patrný značný nedostatek
sil a zdraví v těle Pavlově;
byla udivena neskonale,
že duch ve schráně tak mdlé a malé
povolán, by zmužile a dbale
počínal si v lidstva obnově.
89
Než zas utvrdila víru v sobě,
že i neduživci při vší mdlobě
pouhá milost Boží dostačí,
a hlas její tklivě zahlaholil:
„Chválen buď, jenž tebe, Pavle, zvolil,
bys mu získal svět a krev zaň prolil,
Ježíš Kristus, Pán náš nejsladší!“
Jméno Ježíš nejen matce Páně
jedním rázem oči, líce, skráně
zjasnilo a přiovnadilo,
nýbrž, proneseno jejím hlasem,
také Pavlovu tvář zažhlo jasem
a hruď jeho činorodým kvasem
všecku proniklo a zmladilo.
Teprv sladkost jména Ježíš chápal
i svůj svrchovaný pro ně zápal,
když je slyšel z Mariiných úst;
cítil, že v něm toho jména znění
takřka v sílu životní se mění
a že nic tak žádoucno mu není
jako s milým Kristem v jedno srůst.
Marii byl Pavlův dojem zřejmý,
když k ní zvolal: „Nepřipomínej mi,
že jsem Ježíši se protivil!
Nyní, dokud mne smrt neoněmí,
cestami i necestami všemi
jméno jeho nésti po vší zemi
jest mých tužeb nejpřednější cíl.“
90