Holubice.
Noc byla sladká vánoční
a chrám byl plný věřících;
mši půlnoční pěl mladý kněz,
jenž na duši měl černý hřích,hřích.
Když proměněnou hostii
a po ní svatou pozdvih’ krev.krev,
tu na oltáři s úžasem
shléd’ holubice bílé zjev.
Ta vypila krev z kalichu
a tělo Páně chytla v zob,
a než svou mysl sebral kněz,
již dávno znikla beze stop.
Kněz obřad svatý konal dál
a tušil, že to Boží trest,
a teskně, temně, nesměle
vzpěl posléz Ite missa est.
Mši druhou sloužil za jitra
a velikou se bázní třás’
a holubice svatou krev
i hostii mu vzala zas.
39
Mši třetí hodu Božího
když konal v hrozném napětí,
krev s hostií mu odnesla
ta holubice po třetí.
Byl zdrcen kněz a k sobě děl:
„Hřích spravedlivě trestá Pán;
snad nikdy hoden nebudu,
by v pokrm rajský byl mi dán.“
Než srdce nabyv k opatu
šel v starobylý monastýr
a nitro své mu odhalil,
by zjednal duši sladký mír.
Dav rozhřešení opat řek’:
„Jsi zbaven hříchu břemene;
ó, bedlivě si nyní hleď
své duše nad sníh zbělené!
Svou utuž víru, naději
a v lásce Pánu znova stůj
a za tu trojí marnou mši
co nejdřív novou obětuj!“
Jak tichým deštěm zprahlý květ
tím vlídným slovem osvěžen
kněz uposlech’ a v nadšení
mši obětoval druhý den.
40
Když pozdvih’ svaté způsoby,
v nichž tajemně Pán milý skryt,
jak na hod Boží v trojí mši
již holubice nezahlíd’.
Než v okamžiku blahostném,
kdy přijat svého Pána měl,
zas na oltáři kmitla se
jak napadlého sněhu běl.
Tři hostie mu vrátila
v hod Boží ve mších odňaté
a v kalich vlila z hrdélka
tři doušky krve přesvaté.
I přijal blahem rozechvěn
kněz tělo Páně, svatou krev
a pevně věřil, nadobro
že usmířen jest Boží hněv.
A zas byl svůj a duchem rost’
a viděl nové štěstí kvést
a vděčně, vroucně, slavnostně
vzpěl posléz Ite missa est.
[41]