Kdys na břeh africký vstoup’ kupec bohatý,
a než se ponadál, byl zajat piraty.
Ti lotři do groše jej z peněz obrali
a vržen v okovech byl v žalář nekalý.
Když mysli ponabyl, vzdych’ v trudu hlubokém:
„Ach, zdaž mám do smrti být bědným otrokem?“
Tu Matky Boží zjev se duší jeho mih’,
již za chránkyni ctil a čáku zajatých.
„Ó, pomoz, Maria!“ vzlét’ k nebi jeho vzlyk
a Matce Boží v hruď jak prudká střela vnik’.
V tu chvíli s něho pad’ svaz pout a zazvonil,
jen ještě na hrdle kruh železný mu zbyl.
l dvéře žalářní v ráz byly dokořán,
byl východ svobodný v noc měsíčnou mu dán.
A ráno u břehu, jak čekala by naň,
loď stála hotova plout za širokou sláň.
Muž divně uprchlý v ples dal se jásavý,
když uslyšel, že loď jej v domov dopraví.
Jen kruh ten jako had, jenž kořist obtočil,
jej tížil na hrdle a zraňoval mu týl.
Byl blahé naděje, že snadno na lodi
tu tíž mu odejmou a v moře zahodí.
Než záhy naděje té pohasl mu svit,
když pevně semknutý kruh nechtěl povolit.
Tíž maje na hrdle a v duši otravu
plul chuďas k domovu a doplul přístavu.
V chrám Panny Marie hned z korábu se dal,
tam před oltářem klek’ a vyléval svůj žal.
Než čím se modlil dél a kojil nadějí,
tím víc jej děsil kruh a svíral těsněji.
Ba postřeh dokonce, když zvedl dumnou skráň,
že mračně s obrazu Máť Boží patří naň.
Víc ještě sesmutněl a myslil: „Bůh to suď!
Snad tajná provina mou poskvrňuje hruď.“
Hned pamět obnovil a zkoumal svědomí
a brzo vystihl vznik trpké pohromy.
„Ó, Matko Kristova,“ jal pokorně se kát,
„jsem hříchem obtížen a vyznávám jej rád.
Mám sladkou choť, že div k ní láskou neshořím,
leč moje žárlivost ji stíhá příkořím.
Když na břeh africký mě koráb nésti měl,
já v domě nebohou sám na klíč uzavřel.
Ni v park, jenž při domě zve v pochlad alejí,
mých skladů strážcové jí pustit nesmějí.
Ó, vím, že pro ten hřích mé hrdlo svírá kruh,
a lítost upřímnou v mém srdci vidí Bůh.
A tobě, Maria, slib činím s přísahou,
že žárliv nebudu již na choť předrahou.
Jí volnost úplnou a práva choti dám
a všecky poklady své lásky zotvírám.“
Tu s hrdla, na kterém jak zlobná zmije tkvěl,
kruh spad’ a k oltáři se hřmotně skutálel.
Muž uvolněný vstal, jas blaha na tváři,
a na památku kruh dal připjat k oltáři.
V dům svůj se odebrav byl slibu pamětliv
a s chotí andělskou jak v slastném ráji živ.