Lipka pod Libicí.
Jak anděl biskup Vojtěch chodil
kdys po osadách krajanů,
by s duší, které ďábel vodil,
jho bludů, lží a pověr shodil
a modlářství sňal příhanu.
Než mnozí vzdorně zavírali
své dveře před ním petlicí;
měl proto pastýř duší dbalý
žal v něžném srdci neskonalý,
když bral se na noc k Libici.
V hrad uzavřena zatím brána
a vytažen byl těžký most.
„Dnes návštěva má nečekána,
tož pod hradem se dospím rána“rána,“
řek’ sobě tiše pozdní host.
V zem berlu svoji vetkávaje
vzdych’ z hloubi duše ztrápené:
„Ach, zdaliž lidu mého kraje
jen tvrdost, suchost určena je
jak této berle dřevěné?“
114
Dal za podušku svojí hlavě
kus balvanu, jenž drsný byl,
a duše, těla po únavě
jak na růžích spal tvrdě, zdravě,
až ptačí zpěv jej probudil.
Tu všecek čilý vzhůru vstane
a bystrým hledem znamená,
že z berly vyschlé, oprýskané,
již včera vetkl v hroudí plané,
je mladá lipka zelená.
Ten Boží div jej mile vzruší
a k naději mu dává vznět,
že jeho berly mnohem sušší
a tvrdší úhor českých duší
též jednou bude zelenět.
[115]