Bílá růže.
V kůrní stolici blíž tabernaklu,
kde své sedadlo měl mezi bratry,
zbožný Bolemír byl na modlitbách.
Když se domodlil a hlavu zvedl
a svým snivým zrakem utkvěl maní
na stolici kůrní opatově,
užasl a zachvěl se v hloub duše;
rostlť ze stolice před sedadlem
krásně olistěný svěží výhon
s vděkuplnou sněhobílou růží.
Zahořel mnich udivený touhou
spatřit zblízka zázračnou tu růži;
ale vtom strach náramný jej schvátil
a hlas přísný varoval jej v nitru:
„Boží tajemství v té růži skryto;
ty k ní odvážně se nepřibližuj!“
Ještě mžiknutím jen pohléd’ na ni,
než se náhle ztratila mu s očí,
a již kvapil vzrušen mezi bratry,
kteří ještě dleli v refektáři,
a jim s tímto viděním se svěřil.
Zdivili se bratří tomu zjevu.
Starý převor zvlášť byl znepokojen,
dávná minulost mu vešla v pamět;
129
ponazdvihnuv stříbrobílou hlavu
hlasem přitlumeným prohovořil:
„Má-li v domě našem zesnout bratr,
který zvláště čistého je srdce,
láskou svrchovanou k Bohu plaje,
tenkrát před sedadlem jeho v kůru
objeví se krásná bílá růže,
do tří dnů pak bratr zesne v Pánu;
stará tradice to v našem domě,
z bratří paměti již dávno vyšlá.
Jistě do tří dnů náš chorý opat,
duše čistá, Boha milující,
odejde nám do nebeské vlasti.“
Stalo se, jak převor předpověděl.
Do tří dnů byl opat chorý v Pánu;
sotva v kryptě chrámu klášterního
tělo jeho slavně uloženo,
starost, koho volit za opata,
jako balvan obtížila bratry.
O tom pospolu když rokovali
ve chvíli, kdy Bolemír se modlil
v kůrní stolici blíž tabernaklu,
převor důrazně se ujal slova:
„Trvám, Bolemír že byl by hoden
ujat moc a vrchnost nad klášterem;
zbožný je a přítelem má Boha
a my všichni upřímně jej ctíme,
neboť s něžnou láskou měkká přísnost
130
blahodějně sídlí v jeho srdci.“
Po nedlouhém pomlčení bratří
jeden za druhým se ozývali
a v tom posléz většinou se shodli,
že by Bolemír byl vpravdě hoden
ujat moc a vrchnost nad klášterem.
Zradoval se převor z bratří shody,
avšak otcovsky je napomenul,
aby o důvěrné radě dnešní
nečinili zmínky Bolemíru,
nýbrž vroucně modlili se k Bohu,
dárci světla, za dar osvícení,
aby šťastná byla jejich volba.
Nemaje ni nejmenšího zdání,
že by moh’ být volen za opata,
Bolemír v den volby při mši slavné
stále jednu prosbu opakoval:
„Hodným opatem nás obdař, Pane,
jenž by vzorem svatosti byl bratřím;
mně však přijíti dej v zapomnění
u všech bratří, u celého světa,
abych nectěn, nevážen a neznám
věrně mohl sloužiti jen tobě!“
Než jak zlehka po pozdvihování
v zanícení zbožném hlavu zvedl,
užasl a zachvěl se v hloub duše;
rostlť ze stolice zrovna před ním
krásně olistěný svěží výhon
131
s vděkuplnou sněhobílou růží,
z níž se linula tak libá vůně,
že div slastí rajskou neomdléval.
Ješitná jej zachvátila radost,
že mu nebe projevuje přízeň,
ale hned zas lekal se a trnul,
že by zemříti měl v mladém věku.
Také bratří postřehli tu růži;
s bázní svatou dívali se na ni,
dokavad jim nezmizela z očí.
Když se z chrámu ubírali k volbě,
Bolemír se potácel jak zpilý,
navzájem pak šeptali si bratří:
„Nemožno nám volit Bolemíra,
jehož smrt je růží předvěštěna;
tříštiti se bude dnešní volba.“
Vskutku zmatek při volbě se jevil;
teprv třetím bratří hlasováním
a jen stěží zvolen nový opat,
který nemálo se zakormoutil,
prvním jeho úkonem že bude
pohrobení bratra Bolemíra,
jehož smrt je růží předvěštěna.
Tři dni trapné uplynuly zvolna;
smrt však Bolemíra neskosila,
živ a zdráv byl k údivu všech bratří.
Zakrátko, když zase vznícen klečel
v kůrní stolici blíž tabernaklu,
konvent pak dlel ještě v refektáři,
132
opat s úsměvem děl převorovi:
„Tentokrát nás, díky Bohu, zklamal
tajemný zjev sněhobílé růže;
živ a zdráv jest Bolemír náš podnes.“
Bez rozpaku odpověděl převor:
„Opate i bratři, buď vám známo,
že i tentokrát ta bílá růže
byla němou zvěstitelkou smrti.
Bolemír, náš milý bratr, umřel –
umřel zlatoskvělé berle, mitře,
lesku, poctám, slávě, vůbec všemu,
čimčím se jeví opatova přednost,
a prost těžkých starostí a lopot,
jaké hnětou opatovo srdce
a teď zvláště na klášter se shrnou,
v samotě a milém zapomnění
dožije se vysokého věku.“
Stalo se, jak převor předpověděl.
Od těch časů na kvetoucí klášter
hrnula se nekonečná bída,
války, požáry a neúroda;
opatové strastmi přetížení
krátce jen a trudně panovali.
Bolemír, jenž oproštěn byl všeho,
co mu rušit mohlo vnitřní pokoj,
málo všímán bratřími a světem,
všecky blahé chvíle odpočinku
věrně meškal na svém místě v kůru,
133
s Kristem v tabernaklu osamělým
důvěrně a sladce rozmlouvaje;
celou řadu opatů tak přežil.
Posléz jednou po přemnohých letech,
kdy již tak byl stár a zabrán v sebe,
že se nikdo vejíti mu v cestu
aneb oslovit jej neodvážil,
opět spatřil na svém místě v kůru
onu svatotajnou bílou růži;
nelek’ se jí, toužebně ji vítal
a již místa v kůru neopustil,
až tam třetího dne jako světec
líbezně a tiše zesnul v Pánu.
[134]