Měl dceru pobožnou a nevídaných vnad
král Hethun slovutný, jenž Armenií vlád’.
Chán Mangu velmocný, jenž vládl Tatarům,
s tím vzkazem vypravil dav poslů v jeho dům:
„Ty dceru zvedenou a na div krásnou máš;
ať mi ji v manželství dát, králi, neváháš!“
V pláč děva dala se a král byl polekán,
neb modlám pohanským byl oddán Mangu chán.
„Ó dítě,“ zvolal král, „když chánu košem dáš,
jak snadno jeho hněv i válku rozdmýcháš!
Náš kněz ti průvodcem buď v říši pohanů
a všemocný náš Bůh tě vezmi v ochranu!“
Ač pro nevěstu žal hruď otcovskou mu ryl,
co nejdřív k ženichu ji slavně vypravil.
Jak uhlídal ji chán, byl nejvýš okouzlen
a za choť pojmouti ji popílil týž den.
Kříž směla uctívat i svého kněze mít;
chán slunci klaněl se jak všecek jeho lid.
Jich život klidný byl jak tiché vody tok,
až matkou měla být choť krásná první rok.
Chán volal v naději a mnohém veselí:
„Kéž syna krásného má choť mi nadělí!“
Dal sezvat velmože i mnohočetný lid,
chtě dítě žádoucí co nejvíc oslavit.
Když pak mu hlásili, že syn mu narozen,
vzkřik velkou radostí: „To nejblažší můj den.“
Skráň hrdě zvedaje v síň vešel s velmoži,
kde odpočívala choť bledá na loži.
Tu bába porodní mu pospíšila vstříc,
v kment lehce vhalený plod v rukou třímajíc.
Jak osykový list chán pohnutím se chvěl
a chvatně s dítěte kment jemný odestřel.
Než náhle odskočil a zařval jako tur
a zrak mu vzplál a tvář hned byla plna chmur.
A po něm velmoži též zkřikli zděsilí,
když hnusnou, netvornou tvář děcka spatřili.
„Zdaž nejsem podveden?“ chán zraky do nich vbod’.
„Ba věru!“ zvolali, „tvůj není tento plod.“
Chán k loži přiskočil a blesk mu z oka šleh’:
„Zhyň, ženo nestoudná, i s děckem v plamenech!“
„Proč ke lži,“ zašeptla, „hned přikloňuješ sluch?
Mou věrnost manželskou sám osvědčí ti Bůh.
Jen knězi vyznati mi dovol poklesky
a hroznou před smrtí chléb přijat nebeský.
A přivol též, by kněz křtem očistiti směl
to dítě nebohé, jež působí ti žel.“
Chán chmurný přivolil, neb oměkl v něm cit:
„Nu budiž! S velmoži chci všeho svědkem být.“
Kněz matku rozhřešil a rajský chléb jí dal
a vodu v kadici v síň vnésti rozkázal.
Pak bábě z náručí vzal porod neblahý
a vážně do křestní jej stápěl ovlahy.
Jen dítě ponoří a zvedne po třetí,
vzkřik žasu chánova síň tichou proletí.
To dítě pokřtěné – chán očím nevěří –
jest jemu podobno i sličné mateři.
Je čisté, spanilé a luzně líbezné,
že stěží v Tatařích kdo krašší nalezne.
Jak hnusno bylo mu dřív bídné rozeně,
tak laská křtěně teď a líbá šíleně.
A choti milené dí slovem laskavým:
„Svůj omyl, předrahá, v tu chvíli napravím.“
Již dél se s nadšením své mysli netají,
rty jeho velmožům zvěst novou hlásají:
„Křtem zjevil se nám Bůh, jenž nad vše bohy jest;
nuž rychle přijměmež i my ten spasný křest!“