Den přibyl velký, jakovým nezastkví
Nikdy ovzdušný se obor, jakého
Andělům nikdáž velebiť nedáno
V říši nebeské.
Syn Boží s věčným spolubytně s Otcem
Mocně vládnoucí, blaženě opustiv
Slávy trůn stkvoucí, u lidí uhostit
Jal se ochudlých.
Jak se noc rdívá přemilým ruměncem,
Jitro když vroucím ji retem políbí:
Takto tím hostem blažená nachem se
Zastkvěla země.
Však v nebes sídlech se duchů ješitná
Podjalať práznost, ano jim pohaslo
Slunko výživné, za jehož svitem jim
Vzkvítala bláha.
Tu s nebes výšin se berou zapustlých
V údolí plačném hledajíce Pána;
I v nebes sídlech vysychá blahosti
Bez něho žídlo.
Tož na betlémských na polích se octnou,
Dítě pak prahnouc uvidět se blíže
Slítají k jeslem, že nemůže matka
Dítěte zříti.
I stanou rázem zdivení! Chudé ty
Jesle, chlév nuzný – takový palác-li
Jesti přístojný k bytu veškerenstva
Sloužiti králi?
Záře jen bozská vychodí s milostných
Dítěti s tváří; s takovou neleskne
Jasnotou sluncí se obor slavících
Jednotu záře.
Tož koří s myslí se nicí, v tajemstev
Se snaží vniknouť hlubokou bezednu,
Leč namáháním zmožení perutmi
Strou si oblíčej.
Člověče hříšný! Pokořil se z lásky
K tobě Pán věčný z takové, že vniknouť
V lásky náramnou hlubokosť chtě anděl
Smrtně unývá.
O pokoř s myslí se celou, u srdci
Příbytek čistý jemu dej; dli v tobě,
Jak nebes zhlídá na vodách se blankyt,
Páně milostnost.