Tak evangelia mu blesk žeh’ duší,
když vpil se zrakem v lesa tajnou hluši,
blesk slov, jež otec, matka, zbožní, doma,
zrak v slzách vyřkli chvějícíma rtoma,
blesk svatě krušící a sladce žhavý
jak z biblické mu utkvěl dějepravy,
když v úžas dětský ve škole ji slyšel.
Jak mluví k němu dnes ten les, v nějž vyšel,
jsa strážcem stádci bravu, jenž se pase?
Ah, velké noci tucha rozlévá se
teď lesem a mu duši v plamen vznímá.
Cos dětskýma, hle, vidí před očima
jak bíle rozpěněný opar jara,
šum pučení kol v stromech, v zemi hárá,
čich pupenců a mízy nozdrou ssaje
své zraky vyjeven v dál upíraje.
Číms svatým však jen usedá mu duše
a sladce známým v nevýslovné tuše?
Hle, v zrak, jenž zamžen s přízraky se střetá,
se vtisk’ mu obraz Spasitele světa,
jak v chrámě u nich, svatý, smrtí zklaný
dí: „Eli, eli lama sabachtani!“
A hoře zatopí mu útlé nitro.
Ó, vlahé, nevystihlé jarní jitro,
z chmur pokání a svatých postů šedi
jak náhle v ples zas otvíráš mu hledí!
Neb slyší zvonů zvuk, jak chví se vzduchem,
jak slavně hlaholí zas spiat byv hluchem
od chvíle, Spasitel co zemřel v muce!
Ah, těmi zvoní andělské teď ruce,
v těch zvucích znějí proroků teď žalmy,
v těch tónech šumí jásavě ty palmy,
jež Kristu v cestu stlal kdys Jerusalém.
Jak mračno vůně z paškálu by valem
jej oblehlo, hoch trne svatou bázní
a tona v slz a plesů blahé lázni
se noří v nevystihle toužném snění
v taj bezměr: Krista Pána umučení...
Na bílou sobotu to bylo v Praze.
Já ze Vzkříšení, jež jsem slavil blaze,
zas do redakce přišel před večerem.
Dům její, jenž vždy duněl v hluku sterém,
byl tich dnes – nevyšelť list odpolední –
Neb Paschy paprsk slavný shon též všední
v klid složí vele: Ruce spjat v Čest Pána!
a zpívat s druhými též Hossianah!
(Však v noci v Arimathii kdy Kristus vstane,
se stroje přece roztočí jak štvané.)
V své pracovně jsem used’ opřev hlavu
a cítě vznášet velkonoční slávu
se v tichu nezvučném jsem dumal tiše.
Jak plamen zelený tkvěl jasem čistě
v mé mysli hloh, jenž chrám jindřišský valem
již vroubil ve ulici „Jerusalém“.
A co tak sním se sladkou dumou v tváři,
hle, posel objeví se v kanceláři
a lístek podává mi pro rubriku.
„Święcone“ čtu. To po prastarém zvyku
zvou Poláci ku festu velké noci,
jejž v neděli vždy slaví za praotci.
A velkonoci svaté martyrium
jak blesk v mne šlehlo toto convivium.
Święcone... Jako z katakomb bych v šiku
zřel kráčet zástup prvomučenníků,
tak Polsky synové mi v duši svítí,
až při „Święconem“ zítra budou dlíti.
Ba, budou slavit „svěcené“ své v bolu,
ve svaté vroucnosti, zrak v slzách spolu
a vzpomínati v srdcích krev jak lávu
na pád své Vlasti nyní a dřív slávu.
Jak vždy tak dnes a každou příští dobu
v své budou doufat z mrtvých vstání z hrobu,
to „svaté“, „svěcené“, jež od hor k moři
jak věčná lampa v srdcích polských hoří,
již v slední záchvěv citů i tep svalů
k ní spějí, jako k svému ideálu.
Však „svěcené“ jsem zřel též ducha zorem
v tom krve dědictví, jež věků vzdorem
a zlobou dostal drahý lid můj v podíl.
„Kéž jemu již též Spasitel se zrodil!“
jsem vzdech’ a v neděli teď velkonoční
se propast otevře vždy v duši noční
a „svěcené“ to vznesa k Pánu světů
je s dětmi Polsky slavím v svatém vznětu.