Vánoce.

František Sušil

Vánoce.
Den přibyl velký, jakovým nezastkví Nikdy ovzdušný se obor, jakého Andělům nikdáž velebiť nedáno V říši nebeské. Syn Boží s věčným spolubytně s Otcem Mocně vládnoucí, blaženě opustiv Slávy trůn stkvoucí, u lidí uhostit Jal se ochudlých. Jak se noc rdívá přemilým ruměncem, Jitro když vroucím ji retem políbí: Takto tím hostem blažená nachem se Zastkvěla země. 41 Však v nebes sídlech se duchů ješitná Podjalať práznost, ano jim pohaslo Slunko výživné, za jehož svitem jim Vzkvítala bláha. Tu s nebes výšin se berou zapustlých V údolí plačném hledajíce Pána; I v nebes sídlech vysychá blahosti Bez něho žídlo. Tož na betlémských na polích se octnou, Dítě pak prahnouc uvidět se blíže Slítají k jeslem, že nemůže matka Dítěte zříti. I stanou rázem zdivení! Chudé ty Jesle, chlév nuzný – takový palác-li Jesti přístojný k bytu veškerenstva Sloužiti králi? Záře jen bozská vychodí s milostných Dítěti s tváří; s takovou neleskne Jasnotou sluncí se obor slavících Jednotu záře. Tož koří s myslí se nicí, v tajemstev Se snaží vniknouť hlubokou bezednu, Leč namáháním zmožení perutmi Strou si oblíčej. Člověče hříšný! Pokořil se z lásky K tobě Pán věčný z takové, že vniknouť V lásky náramnou hlubokosť chtě anděl Smrtně unývá. O pokoř s myslí se celou, u srdci Příbytek čistý jemu dej; dli v tobě, Jak nebes zhlídá na vodách se blankyt, Páně milostnost. 42

Kniha Růže a trní (1851)
Autor František Sušil