Bylo ráno, démanty se skvěly,
Ježto v rose snuly slunka střely.
Brána nebes celá v nachu plála,
Jedna říš se drahokamů zdála.
Mraky zašly jako cizé lodě,
Ptactvo pělo chválu o závodě.
Zoře právě sestoupila s trůnu
A se skryla v předešlosti lůnu.
Usmálo se slunko na den z jitra,
Pousmál se jinoch z toho vnitra.
Jinoch mladý jako ráno mladé,
Když své krásy na odivu klade.
Stála růže ovanutá září,
Zřela s láskou do slunečných tváří.
Byl to právě rozvinutý pupen,
Sladkou něhou dýchal každý lupen.
A ta růže byla sličná děva,
Byla sličná jako v ráji Eva.
Spanilost jí vyhlídala v oku,
Vděk se v každém ukazoval kroku.
Jako hudba vydávala hlasy,
A sám hedbáv byly její vlasy.
Ruce její byla hebká lyka,
Jako stříbra uhlazená plika.
Jako sosna vzrostem byla štíhlá,
Krása její byla nevystíhlá.
Na růži jak slunko usmívá se,
Usmál jinoch na děvu se v kráse.
Dnes se měla zplniť jeho tužba.
Objednán byl pro něho dnes družba.
Měl on přivesť milovanu děvu,
By mu byla v žití na úlevu.
Ne to slavík růži své se kořil,
Jinoch k děvě sladce pohovořil:
Neslyšíšli, jak ty zvony zvoní?
Nezříšli, jak nebe se k nám kloní?
Chvíle naše jest již nedaleka,
Bláha na nás otevřeně čeká.
Pojď má milá, před oltář pojď Boží,
Páně kněz tvou ruku do mé vloží.
Nech se potom zlý svět na nás šproučí!
Již nás nikdo více nerozloučí.
I šla děva jako vesny kněžna,
Jak kdy plove vodou labuť něžná.
A šel jinoch jako jarý sokol
A si vedl, jako by šel v okol.
A když přišli posléz do kostela,
Světla na ně odevšad se skvěla.
Došla jim tu přematorná chvíle.
Padla milost na ně v božské síle.
Vzal kněz ruce a je štolou svázal,
Prsteny jim zaměniti kázal.
A co z ustou ploula jemu slova,
Byla duším rosa opravdová:
V prstenu se věčná pravda zračí,
To vám dobře pro náuku stačí.
Jak se prsten ztrácí celý v sponce,
Takto neznej láska vaše konce.
Jedna jenom bývej ve vás duše,
Netkne se vás jedovatá kuše.
A nač říkat, co jim ještě pravil,
Jak Pán stav jich důstojnosti stavil?
Netekou to proudy kopaninou,
Svaté proudy se v jich duši vinou.
A jak hoří na oltáři svíce,
Srdce jejich hárá láskou více.
Netetelí krajem hlas se zvonů,
Nechvěje se lupen na dne skonu,
Leč to srdce ona mladá tlukou
Nad slov Páně přemilostnou ukou.
A když vyšli z lidského ven těsna,
Zkvětla v růžích na tváři jim vesna.
Jak zář luny lihotá se v proudu,
Tak jim rostla rozkoš v každém oudu.
Démanty se rozehřály hory,
Anjelův jim sladce hudly sbory,
Vzduch jim všady libým dechem vanul,
Blankyt na ně zevšad blaho kanul.
Jako slunce zářily jich zraky.
Oblekl se blankyt v barvu modrou,
By zřel celý na svatbu tu bodrou.