JARO.
Těla se nám chvěla,
oči chtěly z hlavy,
zuby se nám tiskly
divě na sebe,
v místa osaměláosamělá,
v houští lesní trávytrávy,
když jsme v křeči výskli
z dola na nebe.
Všecko ztichlo žasem,
lesy nepohly se,
jako mrtví – ptáci
ztichli u svých hnizd.
Co ty’s, a co já jsemjsem,
ptát jsme nechtěli se,
s hlasem klid se ztrácí
jako s větrem list.
9
Unaveni touhou,
vášní zburcováni,
k smrti unaveni
hleděli jsme v dál
na tu nudu dlouhou,
v níž se větev sklání,
které v podjeseni
červík mízu vzal.
Vzpomínkou se zdobí
letoškem jí – loni.
Ráda by už klesla,
když žít nelze dál.
Ptačí píseň zlobí –
Co je letos po ní?
Dokud květy neslanesla,
když pták nezpíval?
10