JARO.
Táhlé pruhy lučin krví zarděly se. Tlumy poupat v trávě vzeply hlavy žluté. A v mé duši ještě všude stráně lysé, bolem vysušené, záštím sežehnuté – Procházím se lesem, plaším zvěř svým krokem, směji se tak teskně v temnu lesních samot, v hladi lesklé shlížím tvář svou nad potokem, jak ji zděsil náhle vlastní nohy šramot. 7

STOPA.
Procit jsem ráno, hlédnul v les, připomněl milá jména – najednou zvětřil jsem: – Tudy dnes před chvílí proběhla žena. Taková mdloba mne chopila, při níž se protáhne tělo, kdy zívne hlava opilá, ač se jí zakousnout chtělo. Kdo to byl? Tvář a pohled – ach! Nic nevím. Cítím dech ženy. Cítím dech její jen ve stopách vášní až přesycený. 8

JARO.
Těla se nám chvěla, oči chtěly z hlavy, zuby se nám tiskly divě na sebe, v místa osaměláosamělá, v houští lesní trávytrávy, když jsme v křeči výskli z dola na nebe. Všecko ztichlo žasem, lesy nepohly se, jako mrtví – ptáci ztichli u svých hnizd. Co ty’s, a co já jsemjsem, ptát jsme nechtěli se, s hlasem klid se ztrácí jako s větrem list. 9 Unaveni touhou, vášní zburcováni, k smrti unaveni hleděli jsme v dál na tu nudu dlouhou, v níž se větev sklání, které v podjeseni červík mízu vzal. Vzpomínkou se zdobí letoškem jí – loni. Ráda by už klesla, když žít nelze dál. Ptačí píseň zlobí – Co je letos po ní? Dokud květy neslanesla, když pták nezpíval? 10

ŽILI JSME.
Žili jsme noci a jaké noci! Šílené touhou po ránu. Žili jsme dny tak unavené, že už jsme zatoužili spát. V orgiích zvuků, v hrůzách ticha, v orgiích lásky i nenávisti, které nám na cestu sypalo žití, rostlo nám mládí. Bez přátel šli jsme, nač je míti! majíce úsměv pro okolí. Duše mámá, žili jsme dny a noci. Zdály se být ty poslední – Přešly a padly nám do vzpomínek. – Žili jsme s úsměvem, ó, my „šťastní“. Kdo pak ví o nás, že jsme už v srdci – nosili po léta smrt. 11

ŽAL.
Vztekem jsem kousnul ve své rtyrty, ty’s byla vzteku příčinou. Jedová slova stihla rty, zjitřené rty mé jsou. Nemohu líbat, ni se smát, do světa hledím zamračen. Bolí mne, když se zkusím smát – Zbývá mi zloba jen. A přece v duši není msty. Nemohu chtít se tobě mstít. Ani rty choré nechtí mstymsty, s úsměvem chtěl bych jít. Není už vzteku v srdci mém, není už jedu v slovech mých – Radost jen není v srdci mém, radost a smích a smích a smích. 12

VZPOMÍNKA.
Neříkám, že nevzpomenu. To bych prostě lhal. Vždyť jsem kdysi k tvému jménu svoje vlastní pjal. Neříkám, že nemyslívám nikdy na tvůj smích, když se v jiné oči dívám – ale nechtěl bych. Líp by bylo ještě stále navždy zapomnít, a když přijdeš nenadále, nevida tě – jít. Neboť vzpomenu-li časem, jdu-li sám a sám, mračím se, vztek zachví hlasem, zuby zaskřípám. Vztekem skřípám, hanbou zblednu, nohou kopnu zem, pro tebe že bídnou jednu všecko šlapal jsem. 13

STUD.
Jak stydím se, že mám tě rád! Už nechtěl bych tě ani vidět. Je třeba přestat milovat a zvyknout sobě nenávidět. A tvoji tvář si představit už ani nechci tuto chvíli – Vztek zoufalý by snad mne chytchyt, že byl mi profil tvůj tak milý. A nechci s tebou mluvit víc a slyšet chválit tě. – Buď hezká! Já nevím nic a nechci nic, svět zhynul pro mněmě s tebou dneska. 14

VZPOMÍNKA.
Den celý jsi mi otrávila. Prch’ líně, jako voda shnilá se paří v podzim z kalužin. A všecku lásku, již jsem nes ti, a kterou jsem chtěl vidět kvésti, tu vytrhl jsem jako blín. Už ničím nebudeš mi zítra, ač věřím, že jsi dosti chytrá, bys vlákati mne dovedla. Ah – jak to nudné, teď už zívámzívám, jak v mysli ve tvou tvář se dívám, tak vychladla a pobledla. 15

ZHNUSENÍ.
Co jsem nejhoršího dosud na tě věděl, v duše svojí skrytu vyvolal jsem zas, abych si tě zhnusil (jak jsem u sebe děl), abys hrozně bídná sešla s mysli v ráz. Ale mne jen stihnestihne, čím tě horší shledám... Kde dřív bohyni jsem zářnou viděl stát, tamo z bahna tě jak nevěstku teď zvedám a ten kal mi bude dlužno vylíbat. 16

POSLEDNÍ RADOST.
Už tě nemiluji, už tě nemám rád, už se mohu na tě klidně zadívat. Už tě mohu potkat z nenadání, sám, srdce nezabuchá a líc bledou mám. Nemusím už čekat, kudy chodíváš, lhostejno mi zcela, když se nedíváš. Už si na tě v bdění nikdy nemyslím, a když sním, tak věci zcela jiné sním – Už tě nemiluji – Jak jsem tomu rád, že jsem přece přestal tebe milovat! 17 Rozbírám tvá slova, jež jsi řekla kdys’ – co si při tom myslím, neuhodla bys. Posuzuji slova, posuzuji čin, ani netušíváš, co nacházím vin. Nezlobím se pranic. Dávno nežárlím. Lhostejno, co tuším, lhostejno, co vím. Kdybys nyní chtěla dáti mi svůj smích, byl bych, na mou věru, jistě v rozpacích. Nic od tebe nechci, nic ti nechci dát. Nekonečně rád jsem, že tě nemám rád. 18

VZPOMÍNKY.
Zapadly mnohé, které znal jsem z žen, jmenovat je – už neumím. Tak jenom někdy, když jsem samoten, o mnohých vzácných očích sním. Výkřiky chytám, šepot sladkých slov, výčitky čítám, piji žal. Jaký to býval někdy vzácný kov, kterým semjsem lásku platíval! Sevřené rty i otevřené zas. Strhané oči – nevinné! Neštěstím byl jsem velmi mnohým as, štěstím snad ani jediné. 19

PŘI OHNI.
V sloup kouře svoje touhy zaháním (Vzduch večerní je cítit krajem vát) a chvíli myslím, chvíli zase sním a Smutek hladím, jenž mi v duši pad. Vzduch večerní je cítit krajem vát. Můj cit se v duši utajeně chví, když Smutek hladím, jenž v ni náhle pad a vše chci zvědět, co jen věky zví. Můj cit se v duši utajeně chví – a hledá východ z temna příštích let. Chci všecko vědět, co jen věky zví. Však zaniká tu v mlze celý svět. Oh, hledat východ z temna příštích let! Já v kouř své touhy napřed zaháním....zaháním... Jak zaniká mi v mlhách celý svět – Tak chvíli myslím a zas chvíli sním. 20

VZPOMÍNKY.
Vzpomínám na léta zašlá, věnovaná Bakchantkám. Která z nich by teď mne našla? Všude ticho. – Jsem tak sám... Vzpomínám... Vzpomínám si na polibky, na rozkvetlé růže líc – Co mi zbylo z všeho? Střípky z roztřískaných popelnic. Vzpomínám si na minuty, prchlé ve objetí žen... Vše vzal život. V úděl krutý vzpomínkou jsem zadlužen – Vzpomínám....Vzpomínám... 21

ZTRACENÉ CHVÍLE.
Co jsem chtěl mít velmi dávno, ale nemoh zachytit, to bych mohl míti nyní, a zas není možno chtít. A vím – tak se hloupě plazit budu muset věčně dál, ač bych rozkřikl se vztekem, do daleka zlostí řval! Neb až chvíle uprchne mi, až zas budubudu, jak jsem sám, co se dnů pak napočítám, co se marně navolám! A snad pozdě uzřím tváře, jež si vzaly tuh mých tvar, až se budu, vím to, cítit myšlenkami pro ně stár. Marno přemlouvat se v duchu, čítat léta, říc: Jsi mlád. Pozdě střádat pro vzpomínky, když se má už vzpomínat. Snad jen budu dumat, myslit, toužit, o všem přemýšlet, jak to dělám s výjimkami, po sta let snad, po sta let. A po chvílích neužitých, ubitých pro marné sny, nezbude mi snad už nic, vím, leda úsměv bolestný. 22

FAUNOVA ELEGIE.
Zde v lesích ještě milenku jsem neměl, ač na zvědy své všecky touhy ženu a do lesa řvu, jenž už nocí ztemněl: „Část svého JÁ chci, jak má člověk ŽENU!ŽENU!“ Ve skalní sluji, kam svit nezabloudí, na loži Vášní doposud jsem nebyl – (O, nudo zpěvů, jež pták z hrdla loudí! OO, nudo temna, jež jsem nespotřebil!) Výš stoupám denně vzhůru po úbočích a pátrám v dáli: Teď snad přijde ONA, jíž myšlénky číst budu moci v očích, a v jejímž lůnu moje vášeň skoná... A marně pátrám zaslzeným okem – Zas nepřišla. Kde neznámá mi mešká? Les temní se. Noc přebíhá tu skokem. A na úvozy sedla mlha těžká. 23 A čekám. Zvěř se dávno v párech pase – a dcery lidské jdou se k brodům koupat a vodou chladit vášně v chlípném mase a na vlnách se nechat nést a houpat. Jak hloupý život! Dnes tak jako včera. Jen pouta, když se rozpnout toužím šíře – – Ta nuda dnů! Ty touhy za večera! Ta bolest – chtíti víc, než lidské zvíře! 24

VEČER.
Les ztemněl již a někde v dálce houká výr a mezi skalami se honí netopýr. U brodů veselo, tam koupe se dav vil – Tak bych tam rád, tak rád dnes zase zabočil a s nimi koupal se a v dálku pak se smál – A nejdu. Je mi tak, jak bych se všeho bál. Já se svou touhou zde a k bezstarostným těm, do středu nahých vil. – O, jaký blázen jsem! – A přec bych tam měl jít. Je mnoho jich tam as a mají pevný prs a rozpuštěný vlas a kterás chtěla by se chvíli nechat nést do hloubi lesa, kams, po spleti lesních cest a s okem zavřeným by chtěla poslouchat o lásce sžíravé, jíž má ji kdosi rád. A temno bylo by tam u těch černých skal, snad jenom netopýr by tiše zapískal. A smál bych se tam s ní, les smál by se tam též – A – rozum směje se: „Vždyť ty tam nepůjdeš“.nepůjdeš.“ 25

VÍLY.
Viděl jsem víly na březích se mýt. Na mokrých tělech blýskal slunce svit a zpěv tam tryskal ze rtů. Hrály si s vodou, nořily se do ní – posud mi v uších jejich hlasy zvoní smích z rozpustilých žertů. Krásou tou zcela potlačen jsem byl. Vím, že jsem marně zcela zabloudil. Ten zpěv, ten měl už cíle. Bylo mi teskno, smutno z toho všeho, život sám sebou je už cosi zlého a teprv v také chvíle. Však ať jsem kam chtěl tělem svým se hnul, vždy duši jsem tam v posled zastihnul v těch místech svého snění; ať věděl jsem, že pohled ten mne raní, přec nohy mne tam nesly bez váhání až dlouho k rozednění. 26

VYBÍDNUTÍ.
Pojď, rusalko, se koupat na pobřeží! Tak sladce zvučí o břeh vlny tam a v jejich loktech tak se měkce leží, že jedinec je příliš zadumán. Zře v dáli hory, slunce klesající, mdlou souhru barev na hřebenech vln, obrostlý balvan o samotě snící – je jedinec až příliš touhy pln. To vše je příliš pro jediné štěstí. Pojď se mnou, drahá, na pobřeží snít, tam dumnou vodou necháme se nésti dál od břehu po zmírající svit. 27

PÍSEŇ.
Nymfo moje, zavři oči, ať ti víčka políbím! Vše jsem líbal, kam zrak skočí. Zavři oči, zavři oči – To jen zbylo rtům teď mým. A teď ještě obejmi mne, kolem krku – tak – mne chyť, ať žal v náručí tvém zdřímne. Obejmi mne, obejmi mne – Takto líp se líbá – Viď? Nymfo má, a ty teď zase nuť mne líbáním se chvět, líbej, kousej, hrej si v mase ty teď zase, ty teď zase – máš tak mnoho dohánět! 28

PADAJÍCÍ KVĚTY.
Květ stromů všech zas opadává, a já se tolik načekal na provátá jím jitra žhavá! Jej odnáší teď bouře dravá a mne zas život někam dál – Jdu bez oddechu v neurčito – – Zda, neznámá, se sejdem kdes? Vždyť nečekat Tě – (věříš mi to?) mně nebylo by pranic líto, když bych už nyní někde kles. Než tak jdu s poslední svou silousilou, oo, opájím se myšlením na smavou tvář a duši milou....milou... jdu zaprášenou cestou bílou, jdu znaven bílým lupením. 29

TOUHA.
Má Neznámá, jež nemáš jména, jež bylo by lze vyslovit, tak toužím nyní tvoje líce z dnů příštích duchem vylovit. Svou melodii zádumčivou, jíž málem bych se rozslzel, tam v háji slavík lká a pláče – jenž tolikrát mne omrzel. Ty, která na mne čekáš možná a o mně neznámém snad sníš – Ty přijmi teď můj pozdrav z dáli, než do očí mi popatříš. 30

SPLYNUTÍ DUŠÍ.
To asi blaho nadpozemské jest: mít prsa, na něž možno hlavu složitsložit, a půl své tíže v cizí ruce snést a půl té cizí na svá bedra vložit. – A svoje touhy, smích svůj a svůj pláč vždy s cizím v slzách nebo v zpěvu smísit a proč? se neptat, neotázat – nač? a společně i zmírat i se křísit... Tak rád bych jednou zřel ten blahý svit a tak bych rád se hudbou duší opil, již, žel, jsem nemoh’ nikdy pocítit a – snad jsem ani nikdy nepochopil. 31

PŘÍZRAK.
S rozpjatou náručí, se rtoma spráhlýma, v předtuše rozkoší, unaven touhou, vysílen čekáním, klesal jsem mdlobou unaven, umořen. A ty’s se zjevila tak jako myšlénka tiše a neslyšně, bez hluku, bez šumu, bez těla, bez vášní, výron jen duše mé plachý zjev trpkých chvil. Kde moje vášně? Ach, všecky již uprchly. Kde moje mdloba? Tvá ruka ji shladila. Panenská, nadzemská, vonná a zázračná ruka tvá bělostná. 32

KVĚTY VIL. (POD OBRAZ F. M. BRÉDTA.)
Ve chvíli útrap vstalas před mou duší s tím vlasem černým, úbělovým tělem a smála se’sse’s, jak srdce moje buší a jak mru touhou po tvém těle skvělém. A lekníny své nevinny – tak bílé – na vodách mládí vyrostlé hladila jsi (až vážky splašené se rozlétnuly čile)čile), já chvěl jsem se – mně že je dát chceš asi. A šílen zařval: Trhej rychle tedy! a skočil stisknout prsty ruky Tvojí já vášní mdlý, a předtuchami bledý, jenž rád by těšil, ač se těšit bojí. Ty’s prchla – – Hlas můj dozněl v lesní tiši – – – – – – – – – – – – Já chtěl Ti tolik říci – tolik vlíbat! – – – – – – – – – – – – – – – Teď nikdo už to nikdy neuslyší. – – – – – – – – – – – 33

PŘEDTUCHA.
Se smíchem se budím, veselí pln vstávám, na rtech zní mi zpěvy dávno nepěné – S takou žízní k činům do práce se dávám, že se k rozkoši víc jiný nežene. Ze slunce mám radost, vidím úsměv cizí v tvářích, jež jsem dříve vůbec neviděl, trud se z duše ztrácí, tíseň srdce mizí, jakbych býval splnil všecko, co jsem chtěl. Dýchám volně znova, otvírám své pěsti, ze života radost co je, – teprv vím. Nevím proč. A právě proto snad to štěstí – původ radosti mé má být tajemstvím. 34

NEZNÁMÁ.
V kolébavé chůzi nerozkvetlých tvarůtvarů, zamlžených slovech, kde je pláč i smíchsmích, a v té vášni žhavé, jaká bývá k jaru, když i poslední se v horách ztrácí sníh. Všecko, co máš, dáváš s úsměvem a ráda, abych zasmál se a v náruč svou tě chyt’, oko tvoje prosí, tělo v spasmu žádá, hrozná vášeň nechce věčně marnou být. V nocích tichých, kdy vše v lesích v spánku dýchá, setkáme se vždycky hnáni předtuchou, na neznámých cestách úžasného ticha, kudy jenom laně časem k brodům jdou. Nikdo nevede nás, nikdo nepovídá, jdeme jako ptáci v jaře na sever, a les tajemství nám tichem svojím hlídá před závistným okem blbých lidských dcer. 35

OMÁMENÍ.
Zůstal mi ještě parfum tvého těla omamný strašně, že by usmrtil. Z hluboka dýchám. Tak’s mne míti chtěla? Být na vzdálenost dosud ještě tvým? Tělo se zrovna v křečích ještě lámeláme, ničil bych všecko, co je pod rukou, myšlénky mé jsou sešílené samé a sarkasticky před zrakem mi jdou. Celé mé tělo tvojí vůní voní, celý vzduch kolem tebou nasáknul, slova tvá v mysli divoce se honí, jsem ve tvé moci, bytosti tvé půl....půl... 36

NOVÉ CESTY.
Běželi jsme lesem, v kterém ztichli ptáci, cestičkou, jež kdesi v daleku se ztrácí – ruku v ruce, sami, tělo blízko těla – Viď, ty vytoužená vílo osamělá! Jaký to byl tehdy od nás šťastný nápad! Lesklý kotouč slunce právě v horách zapad – mha se táhla z dolin, tma šla v lesy hýřit, před pohledem mým již nemohla ses pýřit – Do daleka šli jsme rychle od všech lidí – Dávno všecko kleto, co již člověk vidí. A my svoji lásku čistou jsme mít chtěli, tělo vedle těla – pyšní – osamělí. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 37 „Kdo tu cestu šlapal? Kdo tu kráčel prvý? Mýtil ji svým potem, nebo svojí krví?“ Vílo moje milá, po tom nic nám není, leťme do daleka volni, opojeni – Zda tu kdo šel kdysi, kdo tou cestou prošel – po tom nic nám není. Zhynul nebo došel. A nám nutno v houští, kde se cesta ztrácí, kde už ani pět si netroufají ptáci. V dáli od člověka, novou cestou kdesi, zpívat v širé, tmavé, nekonečné lesy. 38

VĚDOMÍ.
Nemohu se tě nalíbat, nemohu se tě nahladit – rozum mi nutí vždycky stát šílený cit. Kdybych tě mohl poslouchat tisíce dlouhých, dlouhých let, poslouchal bych as pořád rád rozkoš tvých vět. Nemohu se tě nadýchatnadýchat, nemohu se tě nabažit, rozum mi nutí vždycky stát šílený cit. 39

PO ZÁPADU.
Pojď drahá. Tak dávno umlklo slunce, a vody se lesknou jen ztajeným matným svitem, a poslední ptáci už utichli u hnízd – Podej mi ruku. Tak mlčky se projdeme nocí. A ničeho neříkej! Škoda je rušiti ticho – Jen ke mně se přitiskni. Což je nám potřeba řeči? Odhoďme na chvíli všecko to lidské, co tížítíží, a myšlénkám božským jen ponechme úplnou volnost. A nyní uprchnem do Tvojich dalekých zemí a v zahradách Rozkoší utrhnem jablka zlatá, pro která chodili rekové dávných bájí a která jen bohové utrhnout smějí. Slyšíš? Teď krajina začíná šeptat své báje – – Slyšíš? Teď ševelí tajemné houštiny lesní – – Přitul se ke mně. Tak projdeme nadšeni sebou a všecko zde necháme spát. 40

POZDĚ.
Nesetkali jsme se, milá, dosti záhy, setkali jsme se až kdysi po letech, skřižovaly se nám trochu pozdě dráhy, vždyť teď máme v žití nejdivější spěch. Léta uplynula, co jsme nepoznali, že jsme vlastně povždy k sobě patřili, šli jsme nepoznáni za svým cílem v dáli klidíce, co věky pro nás nasily....nasily... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zaleskly se oči, srdce zabušilo, zavlhly nám oči touhou umdlené, bylo nám tak k pláči, až nám bylo milo, řekli jsme své „ano“, ač jsme chtěli „ne“. Dali jsme si ruce, které stisku ždály, řekli jsme si touhy staré jako svět, plakali jsme smíchem, slzou jsme se smáli, v radost ze setkání, tek’ žal z marných let. 41

SLZY.
Tvoje horké slzy na zem dopadaly, na zem dopadaly a tam vychladly. Byl bych zlíbal oči, by se na mne smály, ale na líbání byl Tvůj pohled zlý. Nepřišla jsi líbat, přišla jsi jen plakat, nepřišla’s jak jindy dát se milovat, ani ve svou náruč nepřišlas mne lákat, přišla jsi sem leda nad minulým lkát. Smutná slova mělas na jazyku leda, smutné pohledy jen jitřily můj žal, oči pláčem rudé, líčka hořem bledá, nutily mne skoroskoro, bych i já plakal. A když odešla jsi, čelo zachmuřeno, když už i v Tvých očích zašel slzí sled, po zemi jich bylo plno roztroušeno....roztroušeno... Ani zem nechtěla vypiti je hned. 42

MARNOST SETKÁNÍ.
Když i sejdeme se, nic to platno není: – nepatrný přísvit v noční zatemnění. Jednou sejdeme se, stokrát rozcházíme, utajená žalost v rozkoších nám dříme. Hvězdy na nebi když uchytnouti chceme, zcela prázdné hrsti vždy jen otevřeme....otevřeme... 43 A když touha naše vesmír objat chvátá, v malicherném blátě utkvívá nám pata. Když i sejdeme se, nic to platno není: nestačí ta radost na žal rozcházení... 44

UTAJENÉ SLZY.
Už léta pálí na mé duši. Tak dávno již jsem neplakal – ač když se moje oči smálysmály, jsem v srdci nosil pláč a žal. Ne slzy štěstí. Ty jen zřídka zrak roztoužený zarosí a když – tak mizí zase náhle, jak třpytná vláha za rosy. Oh, moje slzy utajené, jak v podzim vláha jsou jen as – tu slunce pije, země ssaje a přec ji ještě stihne mráz. 45

CIZINKA.
Jiných luhů dcera v květech kterés vesny kdysi za večera pohlédla mi ve sny. Jinak vyprávělavyprávěla, než se vyprávívá, jinak pohlíželapohlížela, než se u nás dívá. Na můj trudný osud ve své cizí kráse, jinak nežli dosud všechny – dívala se. Je mi to jak včera – Tak to připadá mi – Jiných luhů dcera ve sny nahlédla mi. 46

[PÍSEŇ.]PÍSEŇ.
Do tvých očí pohleděl jsem z blízka, příliš tmavých, pro mé lásky třpyttřpyt, na Tvé ruce, v době která tříská, příliš bílé, než by mohly bít. Na Tvé ňádro příliš jemně vzpnuté, by mé srdce mohlo na něm bít, na Tvé vlasy příliš nadechnuté, než bych je směl rukou pohladit. Tvoje slova poslouchal jsem skrytěskrytě, příliš jemná, než bych moh v nich žít. Viděl jsem, že’s příliš cizí – dítědítě, než bych moh’ své touhy Tebou spít. 47 OBSAH Jaro Stopa Jaro Žili jsme Žal Vzpomínka Stud Vzpomínka Zhnusení Poslední radost Vzpomínky Vzpomínky Ztracené chvíle Faunova elegie Večer Víly Vybídnutí Padající květy Touha Splynutí duší Přízrak Květy vil Předtucha Neznámá Omámení Nové cesty Vědomí Po západu Pozdě Slzy Utajené slzy Marnost setkání Cizinka Píseň
E: tb; 2005 [48]