NEZNÁMÁ.

František Soldan

NEZNÁMÁ.
V kolébavé chůzi nerozkvetlých tvarůtvarů, zamlžených slovech, kde je pláč i smíchsmích, a v té vášni žhavé, jaká bývá k jaru, když i poslední se v horách ztrácí sníh. Všecko, co máš, dáváš s úsměvem a ráda, abych zasmál se a v náruč svou tě chyt’, oko tvoje prosí, tělo v spasmu žádá, hrozná vášeň nechce věčně marnou být. V nocích tichých, kdy vše v lesích v spánku dýchá, setkáme se vždycky hnáni předtuchou, na neznámých cestách úžasného ticha, kudy jenom laně časem k brodům jdou. Nikdo nevede nás, nikdo nepovídá, jdeme jako ptáci v jaře na sever, a les tajemství nám tichem svojím hlídá před závistným okem blbých lidských dcer. 35