NEZNÁMÁ.
V kolébavé chůzi nerozkvetlých tvarůtvarů,
zamlžených slovech, kde je pláč i smíchsmích,
a v té vášni žhavé, jaká bývá k jaru,
když i poslední se v horách ztrácí sníh.
Všecko, co máš, dáváš s úsměvem a ráda,
abych zasmál se a v náruč svou tě chyt’,
oko tvoje prosí, tělo v spasmu žádá,
hrozná vášeň nechce věčně marnou být.
V nocích tichých, kdy vše v lesích v spánku dýchá,
setkáme se vždycky hnáni předtuchou,
na neznámých cestách úžasného ticha,
kudy jenom laně časem k brodům jdou.
Nikdo nevede nás, nikdo nepovídá,
jdeme jako ptáci v jaře na sever,
a les tajemství nám tichem svojím hlídá
před závistným okem blbých lidských dcer.
35